Ochutnal NHL v Los Angeles, na sibiřské frontě bojoval po boku Jaromíra Jágra, práci dostával mezi elitou ve Finsku, Švédsku i Švýcarsku, starty má i za reprezentaci. A dnes jako jeden z mála Čechů drží trenérský džob na prestižní adrese. Což málokdo ví. „Vždycky jsem byl tak trochu pod radarem,“ usmívá se Pavel Rosa (44), druhý trenér týmu Fribourg-Gottéron, jenž jde ve švýcarské NLA úctyhodně nahoru. Válí i v Lize mistrů, mistr z Třince po dvou porážkách ví své.
Kdo by si nepamatoval, jak švýcarský nároďák zametl s českou naivitou na jarním šampionátu v Rize? Pešánův výběr neměl šanci, dostal řádnou lekci. Zasvěcení dávno vědí, že tamní liga má velký zvuk. Zatímco ještě před pěti šesti roky řada Čechů nad tamní soutěží ohrnovala nos, dnes už musíte mít patřičné renomé, abyste se na její scénu dostali. A co teprve trenéři. „Měl jsem štěstí,“ říká světoběžník a bývalý útočník Pavel Rosa v rozhovoru pro iSport Premium.
Za posledních 26 let jste pracovně doma strávil dvě sezony. Když se s hokejem zatouláte do Česka, je to pro vás návrat domů, anebo spíš do ciziny?
„Není to žádné klišé, ale doma jsem tam, kde je spokojená moje rodina. Má paní a moje děti. A teď je to právě ve Švýcarsku, kde začínám šestý rok. Kluci tam chodí do školy, na hokej, mají tam kamarády. Ve Fribourgu jsme doma. Každé léto trávíme čas v Kanadě, odkud pochází manželka. Akorát čas prázdnin se čím dál víc krátí, už to není tak dlouhé jako během hráčské kariéry… (usmívá se) Ze dvou tří měsíců je pár týdnů.“
Trenéřina není sranda džob, že?
„Není. Už je to práce… (směje se) Samozřejmě, že té práci můžete dávat tolik času, kolik uznáte za vhodné. Pokud máte v rukách dobrý tým, nemusíte vydávat tolik energie, a přesto vám to šlape. Ale spíš je to tak, že kolik tomu dáte ze svého, to se vám vrátí. A já se snažím makat na maximum. Chci se někam dostat a tak tomu dávám vše, ačkoli moc dobře vím, že štěstí a náhoda v tomhle byznysu také hrají roli. A taky si nechci vyčítat, že jsem té práci mohl dát víc a třeba nedal. Já umím jen hokej, nic jiného. Asi bych si našel i jinou práci, ale těžko takovou, která by mě tak bavila.“
Za jakých okolností se z vás stal trenér?
„Ke chlapům jsem se dostal se štěstím a díky kontaktům. Když jsem v roce 2015 přestal hrát, vzal jsem rodinu a vyrazili jsme do Prahy. S tím, že uvidíme, co dál. Kluky jsem dal na Spartě na hokej, byli hodní, že mi je vzali. Nechali mě i pomáhat u jejich týmu. Rok jsem odpomáhal a do toho posílal e-maily všude možně po světě. Jsme mezinárodní rodina, které je v podstatě jedno, kde žije.“
A jeden e-mail či telefonát šel i do Fribourgu?
„Ano. Christian Dubé, s nímž jsem hrával v kanadské juniorce i mezi chlapy ve Švýcarsku, ode mě dostal zprávu s otázkou, zda by pro mě neměl práci.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
