Herman Liv. To jméno se ve Švédsku ocitá pod zvláštním drobnohledem. Celá země mu ze srdce přeje úspěch. Šestnáctiletý talent není nikým jiným než synem tragicky zesnulého gólmana Stefana Liva, jemuž před necelými dvanácti roky skončil život v troskách letadla týmu Jaroslavle při cestě na zápas KHL do Minsku. Hermanovy schopnosti můžete vidět na probíhajícím Hlinka Gretzky Cupu v Břeclavi. S maskou, kde nemůže chybět portrét jeho slavného táty. Dnes by měl chytat proti českému výběru.
Jsou si hodně podobní. Natolik, že v rodném Jönköpingu řadu posledních let mladého Hermana zastavují lidé na ulici s dotazem, zda není potomkem někdejší ikony místního HV71. Samo sebou, že je. „Ano, tak to bývá,“ usmívá se. „Lidé si chtějí ověřit, zda jsem to já, někdy se i na něco dalšího zeptají. Je to od nich laskavé a zábavné. Těší mě, když slyším, že jsme s tátou stejní. Slyšel jsem to mnohokrát.“
Také od kouče juniorské reprezentace Johana Roséna. „Vzhledem si jsou neuvěřitelně podobní. V Hermanovi opravdu vidíte Stefana…“
Všichni říkají, že synek podědil i dost z kumštu táty, olympijského vítěze z Turína 2006 a mistra světa z Rigy téhož roku, kde kryl záda Henriku Lundqvistovi. K tomu třikrát vyhrál švédský ligový titul, jednou se tam stal brankářem roku.
Reportér švédského listu Expressen, jenž doposud jako jediný pořídil s Hermanem delší než obvyklý pozápasový rozhovor, líčí, že mu otce připomíná nejen vizuální podobou, ale i gesty, úsměvem. A prý i trochu přiopilým výrazem, který občas vyloudí.
Zkrátka verze Stefan Liv, 2.0.
Na dresu má stejné číslo. Jedničku. O obrázku na masce již byla řeč. „Když hraju, chci, aby můj otec byl se mnou. Pořád a často na něj myslím,“ říká Herman, opora dorosteneckého týmu z Örebro, kam brankář loni přešel. Ne snad kvůli zmírnění tlaku na svou osobu, ale čistě kvůli lepším tréninkovým podmínkám, než jsou k mání v mateřském HV71.
Když ke katastrofě došlo, malému Hermanovi bylo pět. Obrázky, kdy malý klučina s mladším bráchou Harrym pár měsíců poté sledují, jak v aréně v Jönköpingu stoupá plachta ke stropu arény na počest slavného táty, rvaly srdce.
Maminka Anna zůstala na výchovu sama. Pár měsíců po svatbě a ve chvíli, kdy se celá rodina těšila, jak si v Jaroslavli zařídí pronajatý byt a všichni budou spolu. V plánu bylo i třetí dítě. Malou Helly už paní Anna počala s novým životním přítelem. Ostatně, už po Stefanově tragické smrti si vytyčila, že rodina musí zůstat pevná a jít dál. „Nechci, aby kluci cítili smutek, ale hrdost a radost, jakmile zazní jméno jejich otce,“ popisovala Anna Livová pět let po tragédii pro Expressen, co si umanula.
Touhu chytit každý puk mám po tátovi
A tak se i děje. Žádné velké deprese, nýbrž pýcha a snaha napodobit otcovy úspěchy. Herman je na to zatím sám, mladší Harry se věnuje fotbalu a florbalu. „Smutek moc často nepociťuji,“ přiznává Liv junior. „Hrabat se v minulosti ničemu nepomůže. Je jasné, že mě to ovlivnilo, ale je důležité jít dál a soustředit se na to, co přijde. Raději si beru to pozitivní, nechávám zvítězit hrdost. Táta je tu pořád se mnou.“
V hlavě mu na něj zůstalo jen pár útržků. „Pamatuji si pár zápasů, na které jsem se byl podívat. Jinak jsou mé vzpomínky na něj trochu rozmazané, už je to fakt dlouho,“ připomíná Herman a dodává, že se cítí sám sebou. Ze sta procent. „Všude se ke mně chovají jako ke komukoli jinému. Běžím si svůj závod. Faktem je, že bez hokeje bych nemohl žít. Je to to nejlepší, co znám,“ ujišťuje.
Sem tam si pustí tátovy zákroky na YouTube. On a Henrik Lundqvist byli jeho maximálními idoly. Herman cítí, že po otci přece jen něco hokejového zdědil. „Asi je to touha chytit každý puk. I když všechny jeho zákroky nevypadaly čistě, jeho vůle jakýmkoli způsobem zachránit tým od inkasování byla obdivuhodná. A ve finále je úplně jedno, jak to vypadá,“ tvrdí.
Zásadní jsou podle něj jiné věci. „Není nic lepšího než vítězit se svým týmem a být brankářem, co předvádí rozhodující zákroky, díky nimž vyhrajeme zápas,“ podotýká.
Z malého Hermana už je skoro chlap. Po přesunu do Örebra se osamostatnil, maminka Anna a celá rodina má u něj samozřejmě vždy dveře otevřené. „Mamka mě občas přijede pozdravit s navařeným jídlem, poklidí mi. A maká tvrději než já, pořád je v tělocvičně,“ usmívá se teenager.
Sám přitom postupně proniká do kulinářského světa. „Myslím, že jsem dost dobrý v těstovinách carbonara, i když možná ne všichni ostatní souhlasí,“ směje se při povídání pro Expressen.
Je šťastná povaha. Hokej miluje, zároveň jej bere s nadhledem. „Když to jde dobře, fajn, a když ne, tak ne. Jedu si pořád to svoje,“ dodává sympatický mládenec, jenž by měl nastoupit dnes v Břeclavi proti českému týmu.
Jako kdysi jeho otec, oblíbená figura každé hokejové kabiny. A muž s nevšedním životním příběhem. Narodil se v polské Gdyni jako Patryk Šliž, kde si jej jako dvouletého chlapce z dětského domova vzal k sobě domů švédský pár.
Osud mu nadělil báječnou rodinu a hokejového následovníka, ale jen tři dekády života.
Co se tenkrát staloSedmý zářijový den roku 2011 se stal nejtemnějším dnem hokejové historie. Tým Lokomotivu Jaroslavl se z letiště Tunošna vydal na ligový zápas do Minsku, ovšem brzy po startu se letoun Jak-42 zřítil. Na palubě přišlo o život 43 z 45 cestujících, mezi jinými čeští reprezentanti Karel Rachůnek, Jan Marek, Josef Vašíček, slovenská legenda Pavol Demitra nebo švédský gólman Stefan Liv. V nemocnici později podlehl zraněním ruský útočník Alexandr Galimov, jenž utrpěl popáleniny na 90 procentech těla. Jediným přeživším byl pozemní mechanik Alexandr Sizov. Letounu společnosti Yak Service se nepodařilo uskutečnit vzlet na délce dráhy a následně po startu z travnatého předpolí ranveje nabrat výšku. Stroj se krátce odlepil od země a po kolizi s anténním systémem se naklonil a dopadl zpět na zem z výšky několika metrů. Po dopadu, v rychlosti cca 250 km/h, se rozlomil a začal hořet. Část trosek spadla do blízké řeky Volhy. Důvod neschopnosti zvednout letadlo spatřují vyšetřovatelé v brzdné síle, jejíž původ předpokládají v nevědomém přibrzďování druhého pilota. Závěrečná vyšetřovací zpráva zmiňuje závažné nedostatky ve vedení výcviku posádek u Yak Service. |