Jan Marek: Kocháme se hodinkami
Tak jsme se dnes (v úterý 5. května) přestěhovali z Klotenu do Bernu. A s klukama jsme si hned dělali srandu, jak se všechno otočilo. Kabina v hale je mnohem prostornější než v Klotenu, takže už se v ní nemačkáme jako sardinky a nestrkáme do sebe při oblékání.
Je sice trošku dál, někdo to měřil a máme to minutu a půl na led, ale hlavní je ten prostor.
Ale naše radost skončila před dveřmi našich pokojů v novém hotelu. Tam nás čekalo docela nemilé překvapení, strašně malé pokoje. Jen dvě postele, a to je všechno. Není to vážně nic moc.
Kdybych to měl porovnat s hotely v Rusku, v kterých bydlíme během sezony, je to zhruba průměr. Nejlepší bývají v Moskvě, Jaroslavli a v Kazani. Nejmenší pohodlí je pak například na Sibiři, v Novokuzněcku, Chabarovsku.
V Klotenu jsem bydlel sám, tady mám za parťáka Milana Michálka, pokecali jsme o jindřichohradeckém hokeji, kde jsme oba začínali. Ale protože venku bylo hezky, sebrali jsme se s klukama a radši se rychle vydali ven na procházku. Slunce hřálo, pokochali jsme se švýcarskými hodinkami ve výlohách. A taky jsme sedli na kafe.
Ve středu nás odpoledne čeká další trénink v hale, a co jsem tak pochopil z prvního, mohl bych se vrátit znovu do sestavy. To moje zatracené koleno je už docela v pořádku, Pavel Kolář mě uklidnil, že to bude každý den lepší a lepší. Za což jsem hrozně rád.
Ale i kdyby mě Vláďa Růžička do čtvrtfinále nenasadil, nemůžu mu to mít za zlé. Nic by se nestalo, byl bych připravený na střídačce jako třináctý útočník a klukům fandil, ať Švédy porazí. Vítězná sestava se přeci nemění, tak se to aspoň říká.
Mějte se hezky, držte nám dál palce.
Zdraví vás Jan Marek
