Hodně přes sto kilo, šestkrát pokořená hranice sta trestných minut v sezoně. Nejvíc ale zaujalo jeho jméno. Angel Krstev. Řízný obránce, kterého soupeři neměli rádi. Teď se po dvaceti letech sešel v Ostravě s dalšími prvními českými mistry světa z juniorského šampionátu v roce 2000. „Přáli nám, ať se hlavně udržíme. No a my to vyhráli,“ vzpomíná s úsměvem sympaťák s bulharskými kořeny.
Před dvaceti lety se zapsal do historie českého hokeje. Byl členem týmu, který na mistrovství světa dvacetiletých ve Švédsku v roce 2000 získal zlaté medaile. Angel Krstev se spolu s dalšími hráči z tehdejšího výběru setkal na pozvání Českého hokeje v Ostravě. „Neviděli jsme se hrozně dlouho. Jsem strašně rád, že kluky po tak dlouhé době můžu vidět,“ říká bývalý obránce.
Na šampionát vzpomíná rád. „Nikdo nám nevěřil, před odletem nám přáli, ať se hlavně udržíme. My jsme ale nejeli se strachem. Byli jsme odhodlaní udělat co nejlepší výsledek. Velký klíč bylo to, že jsme vyhráli skupinu, díky čemuž jsme dostali pro čtvrtfinále Kazachy. Ty jsme přejeli, a to semifinále už byl vlastně úspěch. Tím to z nás spadlo. Nakonec jsme měli trochu štěstí a dotáhli to do vítězného konce,“ vzpomíná.
Češi tehdy remizovali ve skupině s Kanadou a USA, porazili Finy a Slováky, a prošli do play off. Po Kazaších si v semifinále poradili s USA (4:1) a ve finále pak v defenzivní bitvě porazili Rusy nejtěsněji 1:0 po samostatných nájezdech.
Záznam zápasu ale Krstev nikdy neviděl. „Dostali jsme ho na videokazetě. Kamarád mě ale poprosil, jestli bych mu ji půjčil, chtěla to odvysílat bulharská televize. Od té doby jsem ji bohužel zpátky nedostal. Asi někde koluje po Bulharsku, možná to tam dávají o Vánocích stejně jako u nás Popelku,“ směje se.
Ač se Krstev narodil v Praze, po otci má bulharské kořeny. Až do 18 let měl dokonce pouze bulharské občanství, české se pořídil teprve těsně před světovým šampionátem v této věkové kategorii. Od té doby důrazný, nebojácný, zadák s dobrou rozehrávkou nechyběl na žádném velkém mládežnickém turnaji v dresu Česka.
Extraligu hrál například za Slavii, Liberec či Spartu. Zkusil si i KHL v dresu Jekatěrinburgu a Novgorodu nebo švédskou SHL za Färjestad. Většího úspěchu než zlata z dvacítek ale nedosáhl. „Byl to pro nás skvělý vstup do hokejových kariér. Pro mě to teda nakonec byl i nejcennější úspěch,“ přiznává.
O turnaji se už dlouho s nikým nebavil. „Už je to dávno, takže mi to nikdo nepřipomíná. Když jsem ale zrovna u nějaké rodiny nebo známých v Bulharsku a někomu mě představují, tak tohle vytáhnou. Že jsem asi jediný bulharský mistr světa v hokeji. Teda skoro bulharský,“ culí se sympaťák.
Jednomu dalšímu obrovskému úspěchu byl v kariéře hodně blízko. Byl v kádru pro dospělé mistrovství světa 2010 v Německu. S týmem dokonce odletěl do místa konání, posledním zúžením kádru však neprošel. Sbalil si bágl a odjel domů. Asi víte, jak poté český tým skončil… se zlatými plackami na krku.
„Bohužel jsem se prostě nevešel. Mrzelo mě to strašně. Byl jsem vždycky hrdý, když jsem mohl reprezentovat. Bylo mi to strašně líto,“ kroutí se ještě teď při kyselé vzpomínce.
Dnes je mu 39 let, na nejvyšší úrovni skončil v létě 2016. Stále si však občas chodí zahrát krajskou soutěž za béčko Kadaně. Postavou je obrovský. Působí jako řízný hromotluk s ohromným obvodem hrudníku i bicepsu „Občas se tam někdo srazí, ale úplně kontaktní to není. Hraju bez vesty. Když mě někdo naštve, tak pořád umím mít rudé oči. Snažím se to ale brát s nadhledem,“ dodává vesele.
