Loučící se Jágr: Můj hokej se sem nehodí. Možná s Židlou a Plekym...
PŘÍMO Z MINSKU | Je konec! Definitivní. Jaromír Jágr po včerejší porážce se Švédy (0:3) potvrdil, že to byl skutečně jeho poslední zápas za národní tým. „Určitě ano,“ odmítl, že by ho zlákala vidina startu na šampionátu v Praze za rok. „Nastal ten čas.“ Ve 42 letech odchází jako stále nejlepší český útočník, jenž to potvrdil i v marné bitvě o bronz.
Absolvoval řadu televizních rozhovorů. V době, kdy ostatní hráči už dávno seděli v kabině, on vyprávěl, vysvětloval. Rozebíral důvody, proč tým skončil bez medaile, chválil mladé obránce. A stěžoval si nejen na sudí, ale i na simulování. „Hráčům chybí respekt!“ láteřil Jaromír Jágr.
Je to skutečně konec?
„Ano, končím. Nedá se nic dělat.“
Ani vidina účasti na šampionátu za rok v Praze vás nezlomí?
„Kluci, co si budeme namlouvat, ten hokej, který já hraju a ve kterém jsem vyrůstal, je jiný. Ti moji bývalí spoluhráči už končí. To není, že bych si myslel, že na to nemám… (přemýšlí) To, že se mi nedařilo na nějakém turnaji, jak bych chtěl, to ještě nic neznamená. Já vím, jaký bych mohl být hráč, když se mi bude dařit. Sorry, ale vím, jaké jsou moje možnosti. Dostal jsem obrovský talent od Boha. Vím, co můžu. Ale ten hokej se hraje jiným způsobem, než ho hraju já. Což je hrozně těžké. Já mám 110 kilo a nemůžu lítat tam a zpátky. Musím mít puk na hokejce. Zvlášť na velkém hřišti. A jsou kluci, kteří to hrají jinak… Pak k sobě potřebujete hráče, kteří to hrají stejným stylem a ti už skončili.“
Uzrálo to ve vás až tady během turnaje?
„Mám takový pocit, že se do toho stylu, co se hraje, můj hokej nehodí. Možná by to bylo jiné, kdyby tady byli Židla (Marek Židlický) nebo Pleky (Tomáš Plekanec), s kterými hrajeme stejným způsobem. Je to těžké. Je to jiný styl. Je to o tom si dát nahrávku, udržet puk, nepanikařit. Neodpalovat nahrávku. Je tady spousta mladých hráčů, kteří tím musejí vším projít. Pro ně to není jednoduché, hráli výborně, klobouk dolů! Ale já nemám čas na to čekat.“
A co když s Devils v příští sezoně nepostoupíte do play off NHL? Nerozmyslíte si to ještě?
„Sám víš, že jsem chtěl skončit už po olympiádě v Soči! Nastal ten čas…“
Co pro vás vůbec znamenalo, když jste za ty roky slyšel národní hymnu?
„Já ji moc neslyšel v poslední době…“ (pousměje se)
Ve čtvrtek po čtvrtfinále proti Americe ještě ano.
„To jsem ještě nevěděl, že končím. Nebyl jsem stoprocentně přesvědčený.“ (usměje se)
Teď vážně. Co pro vás národní tým znamenal?
(přemýšlí) „Víš co… Člověk je unavený, chtěl odevzdat maximum. Když je unavený, víceméně to z něj spadne. Nejsem z toho smutný. Tak co? Život jde dál, já s hokejem nekončím. To by bylo horší, kdybych skončil. Ale hraju dál, jen jsem se snažil vysvětlit tu svou situaci. Nemám zapotřebí, aby si mé jméno bral někdo do huby z nějakého důvodu, když ví úplný hovno, jaká je situace. Trochu úcty! Jak říkali v Ivánkovi: Trochu úcty!“ (směje se)
Aby děti chtěly být jako ty
Zkuste prosím jenom opravdu říct, co pro vás ta reprezentace znamenala. Vždy jste hrál za národní tým rád, nikdy jste neodmítal…
(dlouze přemýšlí) „Na to mohu odpovídat deset minut. Těžko se to dá vyjádřit jednou dvěma větami. To, co chci říct, si někteří hráči ani neuvědomují, možná jsou mladí, pochopí to až později. Ale musejí si uvědomit jednu věc… (přemýšlí)
Co přesně myslíte?
„Jsou různé úrovně, které s nároďákem souvisejí. Že bojujete za mančaft a chcete udělat co nejlepší výsledek, to každý chápe. Ale pak je úroveň, když jste zodpovědní vůči mladým dětem, které začínají hrát hokej. A nejen hokej, dělají i jiný sport. Musíš být jejich idolem, aby se společnost někam dostala, posunula. Co si budeme namlouvat, každé malé dítě potřebuje vzor. Ať už uměle vytvořený, nebo ne. Potřebuje někoho pozitivního, ať jsou to sportovci nebo kdokoliv, za kým ty děti jdou. Ale v tom pozitivním duchu! A hráči, kteří reprezentaci odmítají, si tohle neuvědomují. Vždyť to není jenom o nich! Ale bez toho se společnost neposunuje.“
A jak se to dá změnit?
„Právě sport je dost populární na to, abys mohl být dobrý vzorem pro děti, aby šly cestou sportu. A aby byly lepší, a ne aby se v patnácti daly na drogy. Prostě to tak je. Momentálně jsou to sportovci, kdo je vzorem. Takže si hráči musí uvědomit, že nejedou jenom bojovat za tým… Ale i za něco víc! To, že se vyhraje medaile, nebo ne, je krásné, ale hlavní cíl je jiný. Odevzdat maximum. A aby ty děti chtěly být jako ty! Aby chtěly být v televizi a toužily reprezentovat. Jako jsme to měli my, když jsme koukali na televizi. Proto na obrazovce chcete vidět ty nejlepší hráče, kteří jsou v republice k dispozici. Aby odváděli tu nejlepší práci. Pak je smutné, že oni… (odmlčí se) Co si budeme povídat…“
Vnímáte, že věkem porážky snášíte hůř?
„Že jsme prohráli, to je jedna věc, ale to je sport. Horší by bylo, kdybychom to odflákli, ale tak to nebylo. Rozumní a chytří lidé, ne ti odborníci, kteří umí leda hovno a v životě nic nevyhráli, tak ti chytří si váží toho, jak jsme to odmakali. To je na tom to nejdůležitější! Nejenom pro ty fanoušky. Ale právě i pro jejich děti, které to sledovaly. To je to nejdůležitější. Ta medaile je jenom součást toho celého dění. A vy to musíte prožít! Kdyby vám někdo před turnajem dal zlatou medaili, tak nevěřím, že by si ji nějaký hráč vzal bez boje. Vy to musíte prožít. O tom to je! Prožít to!“
