Jako kapitán vedl národní tým na šampionátu, který v žádném případě nenudil. Fanoušci se kochali pohledem na ofenzivní dílo. I na něj, bouráka s číslem 93, jenž vytvořil český rekord v počtu bodů na MS za samostatné éry. Přesto Jakub Voráček den po konci hokejového turnaje cítil silné zklamání. „Možná jsme lidi bavili, ale hrozně nás mrzí, že nemáme medaili,“ litoval ztracených bitev. V obsáhlém rozhovoru pro iSport Premium promluvil i o zrádných sociálních sítích nebo problémech s bruslemi. Zabrousil také do politiky - proč nechtěl dát větší rozhovor MF DNES, kterou vlastní Andrej Babiš? Jak vyzrál v roli kapitána? A jak moc ho láká zvednout pohár nad hlavu?
Sedl si na terase před domem, ujídal nakrájený salám s octem. V kočárku podřimoval syn Matěj, narozený během šampionátu. Bylo den poté, co Češi po infarktové koncovce a hrdinném boji padli s Rusy po penaltách a bronz jim unikl. „Ale i tak jsem hrozně rád, že jsem mohl být součástí takového týmu. Vnitřní síla byla opravdu velká,“ vykládal 29letý reprezentační lídr, mistr světa z roku 2010 a bronzový medailista z Bratislavy 2011. Na interview kývl i přesto, že toho moc nenaspal.
Bezprostředně po utkání jste říkal, že to byla s Rusy nejtěžší porážka v kariéře. Stále to tak cítíte?
„Moc nebyl čas o tom dál přemýšlet, ale bolí to. Byli jsme to zklamání trošku zapít, což se musí. Každého to mrzelo, smutek hned tak neodezní. Protože v týmu byla spousta kluků, kteří na medaili pořád čekají. Třeba Honzové
Kovář
a
Kolář
,
Michal Řepík
… Objezdili spoustu šampionátů, ale pořád nic. Cítili obrovskou šanci, že se to letos může povést, o to je to horší.“
Takže i pro vás nejtěžší porážka.
„Jo, to jsem řekl a za tím si stojím. Jak jsem byl naučený se přenášet přes prohry a snažil se zachovat si vždycky chladnou hlavu, tohle se mi kouše fakt těžko.“
Byly u toho i slzy, že? Na dálku to tak vypadalo.
„Jo, jo. Bylo mi to líto. Nikdy jsem nebyl populista, že bych dělal věci jenom naoko, aby to vypadalo. Ale tohle pro mě byl těžký moment. Takže i slzy tam byly.“
I proto, že jste prohráli právě s Rusy? Vy jste se nikdy netajil tím, že je kvůli rodinné historii a problémům s komunisty nemáte zrovna rád.
„Když to řeknu otevřeně, nebylo mi nejlíp, když šla ruská vlajka nahoru. Hodně Rusů znám, nastupujeme proti sobě v Americe často. Čekali, že budou mít zlato, bronz je pro ně málo. Přišlo mi, že jim to bylo skoro jedno. My jsme přitom hrozně moc chtěli, měl by pro nás obrovský význam. Ale nevyšlo to. Zase. Chtíč z naší strany byl maximální, ale takový je sport. Někdy se to tak prostě stane. Život jde dál. Hlavně, že jsme zdraví.“
Neříkal jste si, že už to snad není možné? Po takovém skvělém výkonu?
„Když jsem viděl třetí třetinu a prodloužení, nevěřil jsem tomu, že zápas prohrajeme. Měli jsme tolik šancí, tak dobře jsme to zahráli, že jsem si nemyslel, že se to dá prohrát. Přebruslovali jsme je. Věřili jsme si. Doufal jsem, že tam nějaký ušmudlaný gól spadne. I díky tomu, jak trháme led, jak jsme si pro to šli. Ale bohužel… V Německu 2010 jsme měli štěstí, porazili jsme je ve finále, letos se to bohužel nepovedlo.“
Jak to v hledišti prožívala vaše maminka?
„Po Rusácích jsem nevěřil, že ji ještě uvidím naživu. Zaplať pánbůh to přežila! (usměje se) Strašně fandí, prožívá to. Viděl jsem ji před čtvrtfinále a vůbec se s ní nedalo bavit. Byla rudá, úplně mimo. Žije tím. Je zklamaná, že nebyla medaile. Ale s odstupem času si řekneme: Jo, byla to škoda, ale život jde dál.“
Je malou náplastí to, že jste lidi bavili a bylo se na co dívat?
„Mluvíme spolu den po turnaji, takže je to ještě čerstvé. Můžu mluvit za většinu týmu, že v takovou chvíli přetrvává zklamání. Je hrozně těžké říct: hráli jsme dobře, zasloužili jsme si medaili. Protože ji nemáme. Ale je pravda, že když se na to podívám s odstupem, síla mužstva byla vidět. Vždycky se říká, že byla dobrá parta. Omílá se to dokola, na každém turnaji. Nikdy nikdo neřekne nahlas do novin, že parta stojí za prd. Ale opravdu letos musím říct, že jsme táhli za jeden provaz. Dá se říct, že nikdo neremcal. Když si vezmu třeba Havrana (Jakuba Vránu), který šel při čtvrtfinále na tribunu. Nebo Ondru
Paláta
, jenž hrál ve čtvrté lajně. To jsou věci, které by za jiných okolností ovlivnily chod celého mužstva. Ale tady ne. Neslyšel jsem od nich slovo. Oba říkali: Jasně, jsme tady za jedním cílem, pojďme se o něj porvat! Proto si myslím, že kolektiv byl hrozně silný a pospolu.“
Fanoušci dokážou ocenit, že jste se snažili a hráli jste útočně.
„Jsem rád, že lidi do Bratislavy jezdili, bavili se. I z nich jsme vnímali energii. Bez podpory od nich si nemyslím, že by to mělo takovou úroveň. Věřím, že 80 nebo 90 procent lidí si hokej opravdu užilo. Na stadionu určitě všichni. Co jsem slyšel, četl, tak jsou na nás lidi hrdí. To se krásně poslouchá, vážíme si toho. Jenže medaile není, takže člověk zas nemůže být až tak nadšený. Jsem každopádně rád za ty ohlasy. Padalo hodně gólů, vždycky jsme nechali na ledě všechno.“
I to bylo jasně vidět.
„Nikdy nejdeš na zápas s tím, že to neodmakáš. Každému dáš sto procent. Ale když máš vnitřní sílu, tak se dá ze 100 procent vymáčknout 120. A my jsme turnaj oddřeli na 120 procent.“
Kritika musí být s nějakým respektem
Vy jste reprezentoval i přesto, že jste s přítelkyní Markétou čekali rodinu. Bylo pro vás velké dilema, jestli se raději neomluvit?
„Hrálo nám do karet i to, že šampionát byl na Slovensku. Nebudu říkat, co by bylo, kdyby to bylo někde jinde. Nevím. Ale nedivím se klukům, kteří jsou v očekávání a mají to daleko, že se omluví. Protože rodina je to nejdůležitější. Děti, zdraví. Není nic víc. Tohle byla hodina a půl autem, což tomu pomohlo.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
