K českému týmu se připojil necelý týden před odletem na mistrovství světa. Michal Moravčík už si na něm zahrál dvakrát, ale nevnímá to tak, že k nominaci na svůj třetí šampionát má tak blízko, že může přemýšlet, co přibalí na cestu do bubliny v Rize. „Nikdo nemá nic jistého, ani z beků, snad kromě Filipa Hronka. Všichni mají šanci o to zabojovat. Já se o to pokusím a udělám maximum,“ vyprávěl 26letý bek finské Tappary po prvním tréninku s národním týmem.
Naposledy byl na ledě minulou středu, kdy s Tapparou Tampere padli v souboji o třetí místo s IFK Helsinky. „Únava trošku je, ale spíš z toho, jak jsme hráli hodně zápasů, a nebyl čas na regeneraci. Pak jsem řešil věci kolem odletu. První polovina tréninku byla horší, potom už jsem se cítil dobře. Věřím, že se to bude zlepšovat,“ líčil Michal Moravčík.
Do finále místo Tappary postoupila Rauma, v zápase o třetí místo jste prohráli 1:7. Co ve vás převládalo?
„Určitě zklamání. Na druhou stranu musíme uznat, že Rauma hrála výborně, v sérii to prokázala. Dva zápasy byla jasně lepší, potom zase my. Čtvrtý zápas, který jsme prohráli 0:1, to byla opatrná hra z obou stran. Zápas o třetí místo byl zvláštní. Ve většině lig máte po vyřazení sklopenou hlavu a víte, že sezona skončila, že už není o co hrát. Trošku jsme všichni bojovali s tím, jak hlavu na ten zápas nastavit. Dopadlo to, jak dopadlo, jim tam spadlo všechno a rychle za sebou.“
V Tapparě jste nastupoval s nadějným Kinnunem, chodil na oslabení. Byl jste spokojený?
„Na vytížení si nemůžu stěžovat. Hrál jsem spoustu oslabení a ke konci se dostal i na přesilovku. Tak nějak se to vyvinulo. A že jsem hrál s mladým bekem, mi vůbec nevadilo. On je hrozně šikovný, má všechno před sebou. Na ledě jsme si vyhověli, mimo něj taky. Takže super.“
V týmu jste byli v jednu chvíli čtyři Češi, než se vrátil Michael Špaček. Jak vám to klapalo?
„Jelikož s Dominikem Hrachovinou jsme bydleli ve stejném vchodu, spoustu času jsme trávili společně. Jirku Smejkala jsme měli naproti. Semtam jsme se sešli u někoho z nás v bytě a udělali si hezký večer i s přítelkyněmi. Atmosféra byla dobrá, semtam jsme vzali i dva mladé juniory (Tomáš Hamara a Adam Jecho). Jsou to fajn klučinové, takoví stydlíni, ale to se dá čekat, když jim je sedmnáct a patnáct let. Pro mě to byl zajímavý a pěkný rok, spokojený jsem byl i co se týče života. Hokej tedy mohl dopadnout líp, ale bral jsem to, jak to bylo.“
Jak jste se ve Finsku hokejově posunul?
„Rozhodně cítím, že co se týče bruslení, je to něco úplně jiného. Nelze si odpočinout, pořád máte někoho na zádech, někdo za vámi lítá. Už to člověku dá hodně.“
Jak jste si zvykal na obličejový kryt coby prostředek boje proti koronaviru?
„Zavedli to s tím, že když se na ledě potkají dva týmy a v jednom se objeví pozitivní test, nemusí oba celky do karantény, což se stejně nestalo. Po Švédských hrách měly Helsinky v týmu menší epidemii. Ještě než vypukla, hrály se dvěma týmy, ale i ty musely na dva týdny do izolace taky. Kryty trochu pozbyly smysl, ale všichni to měli stejně. Žádný zázrak, ovšem člověk si zvykne. Nejhorší bylo, že sklo je docela těžké, byl to jiný pohyb hlavou, jiná práce s pukem. V nároďáku bych s tím hrát nechtěl.“
A co vaše role v reprezentaci. Nabízí se třeba oprášení spolupráce s Davidem Skleničkou…
„To je otázka na trenéry. Přijmu všechno, co mi určí, a budu se snažit odvést maximální práci.“
Na červen jste taky s přítelkyní plánovali svatbu. Pořád to platí?
„Ne. Rozhodli jsme se to přesunout. Měli jsme zprávy jen z novin, člověk neví, jak ta naše vláda zareaguje. Rozhodli jsme se to nehnat do extrému, abychom museli všechno honit narychlo a kdyby přišla nějaká náhlá změna, zase to ručit nebo předělávat. Takže ještě počkáme.“
