Přitlačil pravou ruku na běloskvoucí podložku a zanechal modrý otisk své dlaně. Tím stvrdil Roman Červenka své členství v Síni slávy deníku Sport. Kapitán bronzových hokejistů do ní byl uveden za vše, co v kariéře dokázal. Před dvanácti lety získal titul mistra světa, poté bronz. Na letošním šampionátu ve Finsku však ve 36 letech zahrál životní představení. Ovládl produktivitu turnaje, vyhlásili ho nejlepším útočníkem. A hlavně, týmu výrazně pomohl k prvním medailím po deseti letech.
Jakmile vstoupil do newsroomu deníku Sport, uvítal ho potlesk. Na krk si pověsil bronzovou medaili z Tampere, kterou si přinesl. „Je dost těžká,“ prohodil Roman Červenka. Ale pořád ne dost těžká na to, aby vyvážila všechno, co český tým podstoupil na cestě za prvním úspěchem po desetiletém půstu.
„Když jsem odjížděl na mistrovství světa, medaile byla jasný cíl. Odčinit olympiádu, která se nepovedla, jak jsme si představovali, udělat lidem po nějaké době zase radost,“ povídal Červenka.
V Rapperswilu prožil výtečnou sezonu, odjížděl jako vítěz bodování švýcarské ligy. I šampionát mu vyšel famózně. Se 17 body (5+12) se stal nejproduktivnějším hráčem šampionátu. I když kvůli bodovým dostihům na turnaj nejel. „Zčásti to byla náhoda, forma přišla v pravou chvíli. Ale chtěli jsme medaili a jsme hrozně rádi, jak to dopadlo,“ vyprávěl v rozhovoru se šéfredaktorem Sportu Lukášem Tomkem.
Před kapitánem smekl i Jaromír Jágr. V rozhovoru pro Sport přiznal, že sám sice býval kdysi dobrý hráč, ale že na mistrovství světa se ani nepřiblížil tomu, co převedl Červenka. „Od takového hráče je to velké ocenění. Jarda mi psal zprávu a já byl moc rád. Turnaj mi vyšel, ale jakékoli srovnání s ním je nesmysl. Jsem rád, že jsem ty body udělal, hlavní však bylo, že pomohly týmu k medaili,“ reagoval.
Jeho účast se přitom neupekla hned. S Karim Jalonemem mluvil už po jeho nástupu, ale čekalo se na posily ze zámoří, tým existoval jen v hrubých obrysech. Po sezoně odjel Červenka na dovolenou s tím, že si dají vědět. Pak s Jalonenem mluvil znovu. „Měli jsme dobrý rozhovor,“ líčil. Jeho start byl jedním ze zásadních tahů při pozdější výpravě za světovým bronzem.
„Moc jsem neřešil, jak se bude dařit mně osobně. Hlavní myšlenka byla, aby to vyšlo týmu. Před mistrovstvím k tomu byly docela dobré předpoklady, vyhráli jsme dva přípravné turnaje. Z tohoto pohledu jsem byl optimista, odjížděli jsme v dobré náladě. Ne všechno pak šlo podle plánu, což nám paradoxně mohlo i pomoct do zbývající části turnaje. Ale z kabiny a z kluků jsem měl výborný pocit, všechno fungovalo. Byla tam soudržnost, motivace a chtíč vyhrát medaili,“ pokračoval.
Ve skupině tým podlehl Švédsku, po nájezdech padnul dokonce s Rakouskem a nakonec prohrál s Finskem. Jeho osud se mohl překlopit i opačným směrem, tým se mohl rozložit nebo víc semknout. Převážil druhý scénář.
„Ukázal se charakter hráčů i realizačního týmu. V kabině nevznikala žádná panika, naopak jsme se soustředili na každý další zápas. Všichni jsme si uvědomovali, že je důležitý, byla tam koncentrace. Věděli jsme, že musíme porazit Lotyše, což byl náročný soupeř, a pod tím tlakem jsme vyhráli první třetinu 5:0. Člověk v ten moment cítil, že síla v mančaftu je, a v podobném duchu to pokračovalo. Když bylo potřeba, tým zabral a pro medaili si došel,“ řekl Červenka.
Do Síně slávy nevstoupil jen za letošní mistrovství světa. V roce 2010 vybojoval titul mistra světa, o rok poprvé bronz. Hrál na čtyřech olympiádách, osmkrát na mistrovství světa, byl na Světovém poháru.
„Člověk rád vzpomíná na chvíle, kdy slaví s týmem a celým národem, když mu po vítězství začnou chodit zprávy. Po zápase s Amerikou jsme se tak radovali a řvali, že jsem nemohl mluvit. Na to se nezapomíná, ať to bylo v kabině anebo v roce 2010 na Staromáku. To je něco nezapomenutelného a není toho nikdy dost. Teď byla nějaká pauza, ale věřím, že na další úspěchy se nebude čekat tak dlouho,“ přál si.
Červenka se vrátil i k týmovému večírku na hotelu po vítězství v utkání o bronz. „Užili jsme si to a bylo to fajn. Alkoholu se tolik nedostávalo, všechny týmy sháněly, co se kde najde. Dal jsem si plzeň, která zbyla, a pak už jsem musel pít Heineken. To už nebyla žádná sláva, takže to ani nedopadlo až tak zle,“ usmíval se kapitán bronzových medailistů.
