Plekanec má zlato! Díky, ale titul je hráčů, říká. Šafářová: Zasloužil si to
Hokejové zlato přineslo spoustu příběhů. Tenhle je jeden z nich. O srdcaři, kapitánovi, který nikdy neřekl ne. Vždycky s hrdostí reprezentoval. Ale osud si s ním zle zahrával, takže žádné zlato jako hráč nevybojoval. To si pověsil Tomáš Plekanec, účastník 11 (!) světových šampionátů, na krk až jako trenér. „Moci si toho vážím. Ale neberu to jako satisfakci. Titul patří hlavně hráčům,“ hlásí skromně bývalý útočník, který se v realizačním týmu staral především o ofenzivu.
Nikdy to nebyl muž velkých slov. Za něj mluvilo to, co odváděl mezi mantinely i v kabině. Také teď zůstává nad věcí. „Zlato vybojovali kluci na ledě. My jsme se jenom snažili jim dát co nejvíc informací,“ hlásí bývalý centr, který za národní tým odehrál 104 utkání a má stříbro ze šampionátu v roce 2006 a dva bronzy (2011 a 2012). Při zlatu v roce 2010 ho nepustily klubové povinnosti, zrovna hrál s Canadiens dlouho v play off.
Při rozhovoru pro Sport se projevil jako správný táta. Manželka Lucie si šla zrovna zahrát tenis, takže hlídal Leontýnku (4) a Olivera (2). „On mi zrovna vjel do louže! I do bahna. Paráda,“ pousmál se. „Jenom ho popostrčím na druhou stranu a můžeme pokračovat.“ Prostě kliďas…
Tomáš Plekanec je mistr světa. Jak vám to zní?
„Já na to takhle nekoukám. Kluci si to odehráli. Parádně zvládli celé mistrovství. Já jsem rád, že jsem u toho mohl být, že si mě vybrali Mára (Marek Židlický) s Radimem (Rulíkem). A měl jsem tu možnost si tím vším projít.“
Neberete to jako náplast za to, co se vám nepodařilo přímo na ledě?
„Ani ne…“
Jak to?
„Protože jako hráč je člověk v úplně jiné pozici. Na střídačce toho nemůžu moc ovlivnit. Spíš je to o tom, že jsem se klukům snažil pomoct. Takže na to takhle opravdu nekoukám. Jako hráč je to něco jiného. Slávu si zaslouží ti na ledě. Jasně, může mě trochu mrzet, že se mi to nepodařilo dřív, ale s tím už nic neudělám. Je to pryč. Možná jsem neměl štěstí. Ale neberu to, že by tohle měla být nějaká satisfakce. Je to jiný příběh.“
Nemyslíte, si že zafungovala sportovní spravedlnost? A za oddanost jste byl odměněný?
„Ty jo, fakt nevím… Nejsem si jistý, že na to takhle mám koukat. Samozřejmě jsem hrozně rád, že jsem mohl zažít zlatou euforii z téhle stránky. Vážím si toho. Jako hráč je to ale jiné. To jsi přímo dole na ledě. Ovlivníš to jinak.“
Vy jste párkrát zažil, že jste národní tým posílil až během turnaje. Někdy to bývá ošidné, ale v případě Nečase, Pastrňáka i Zachy jste věděli, že ihned zapadnou, že?
„Doba je úplně jiná než za mojí éry.
