Možná zůstane v tomhle boji sám, možná ho někdo podpoří. Jan Hejda, v nominaci pro Soči opomenutý bek, v rozhovoru pro včerejší Sport nešetřil kritikou reprezentačního kouče Aloise Hadamczika. Jak jeho otevřená prohlášení vidíme my?
Snad vyjma Kuby Voráčka a Jirky Hudlera všichni (na posledním šampionátu) trenéra zklamali. Nevybavuju si ani to, že by vynikal někdo z Evropy. Bylo nám vyčteno, že jsme neplnili věci, které jsme měli. Jenže abych řekl pravdu, nikdo z nás vlastně nevěděl, jaké úkoly máme.
Ve sportu je všechno relativní. Stačilo by loni ve Stockholmu zvládnout čtvrtfi nále a hned by se na celkový výkon nahlíželo jinak. Ano, třeba taktická příprava na Slovince se prý ze strany realizačního týmu hrubě podcenila (a taky to pak na ledě tak vypadalo), ale důležitější roli ve výsledcích spíš hrála celková šťáva, která týmu chyběla. Na tom rozhodně nese svůj díl i kouč Hadamczik, který na mužstvo přenášel spíš nervozitu, než aby ho uklidňoval. Našli se ale i tací, kteří na MS zahráli solidně. Vidět byl díky své nebojácnosti Hertl, špatně si nevedli ani kapitán Novotný či dříč Koukal, všichni z Evropy. Velmi dobrý turnaj měl Zbyněk Michálek.
Nejsem hráč, který by uměl na ledě jenom improvizovat. Jo, občas je to potřeba. Ale hrát úplně bez systému? Jsem rád, když vím, kde mi jezdí spoluhráči po ledě. Abych věděl, kam můžu jet a kdo mě zastoupí. Ale když se tohle neděje, na ledě si nejsem jistý. V pětatřiceti letech znám svoje možnosti a takový systém, což myslím v uvozovkách, hrát neumím...
Není prostor na to, sednout si teď k videu a rozebírat, jestli levé křídlo jezdí sem nebo tam, jestli si všichni najíždějí, jak mají, nebo zda už není přežité Hadamczikovo „kyvadlo“, které třeba Švédi vytrvale rozvracejí napadáním už v českém obranném pásmu. Fakt je ovšem ten, že i pod současným trenérem národní tým zvládá vyhrávat zápasy, a to na těsné výsledky a se spolehlivou obranou. Úplně mizerný tedy jeho systém být nemůže. Jde spíš o to, jak jsou hráči ochotni se mu podřídit.
Kluci to musejí vzít do svých rukou! Přesně tak, jak to bylo už na dřívější olympiádě pod panem Hadamczikem v Turíně v roce 2006, kdy to tahouni vzali na sebe a vymysleli systém, který fungoval. To je jediná šance, jak udělat výsledek. A věřím, že to kluci pochopí.
O tom, jak to v Turíně pod Hadamczikem skřípalo, se v hokejovém zákulisí ví. Některé historky jsou přitažené za vlasy, ale v zásadě platí, že rozhodující fázi si tehdy ukočírovalo především jádro kolem Jágra, Straky a Prospala. Zároveň kouč povolil, neboť v hodině dvanácté prozřel, že musí dát na názor zkušených hráčů.
Na šampionátu se vždycky nějaký důvod, proč se gól dostal, hledal až v době, kdy jsme inkasovali. Což je pozdě.. Pak se najednou jenom obvinil nějaký hráč, který byl zrovna na ledě, a hodilo se to na něj, že je to jeho chyba. Jenže nikdo neřešil, jak tomu předcházet. Chtěl jsem, aby mi někdo vysvětlil, co budeme hrát. Že bych to potřeboval vědět, navíc to vidět i na videu. Párkrát se něco ukázalo, ale potom se to zase řešilo až podle toho, co se dělo na ledě. Našel se viník. No a po mistrovství za to mohli jenom hráči. Do jednoho. Nikdo jiný..
Nikdo z nás neseděl přímo na týmových poradách, ovšem je těžké Hejdovi nevěřit, když „off record“ mluví velmi podobně i jiní reprezentanti, které právě zmiňovaný Hadamczikův přístup vytáčí. Jsou povahy, které tohle přejdou a soustředí se na sebe, ale i typy hráčů, které podobné jednání vykolejí. Kouč i do médií často hokejisty kritizuje, což jejich vzájemné vztahy značně oslabuje.
Vrcholný turnaj v Soči je obrovské lákadlo, proto radši nic neříkali a byli zticha. Vím, že řada hráčů měla podobný názor, ale neřekla to.
Pravda. Zvlášť po posledním šampionátu na Hadamczikovy metody bokem brblala spousta hráčů a i ti, kteří jinak patří k jeho oblíbencům, věcně vyjmenovávali trenérovy neduhy. Veřejně ale nevystoupili, nechtěli si dělat zle. Na druhou stranu, remcá se napříč generacemi v podstatě na každého trenéra. Třeba s Vladimírem Růžičkou a jeho asistenty to hlavně po olympijském Vancouveru nebylo jiné.
Vždyť já jsem se na ten poslední šampionát dostal vlastně jenom díky tomu, že se v Česku objevil jeden článek na webu, kde jsem říkal, že bych měl chuť si ve Švédsku zahrát, pokud by byl zájem. První den na mistrovství mě trenér překvapil otázkou, jestli hraju přesilovky. Přitom já je už asi pět let nehrál.. Specializuju se hlavně na oslabení. Tak jestli kouč trochu sleduje statistiky, měl by tohle vědět, ne? Aby tušil, na co jsou hráči zaměření.
V tomto případě půjde o tvrzení proti tvrzení. Ale na druhou stranu, takovou věc si jen tak nevymyslíte..
Co se týče obranného pásma, je to trochu jiný hokej. Člověk se s tím musí srovnat, ale pokud se hraje dobrý systém, dá se to zvládnout. Nemyslím si, že bych s tím měl mít nějaké problémy, v Evropě jsem toho docela dost odehrál.
Ano, taktický plán, který dodržuje celá pětka na ledě, usnadní orientaci i hráči, který se zrovna necítí nejlíp. Přesto jsou typy, kterým velké hřiště nesvědčí. A navzdory tomu, jak výtečnou část kariéry má Hejda za sebou v extralize i v Rusku, za poslední roky se z něj stal specialista na hokej na zámořském ledě. Ve Stockholmu byly okamžiky, kdy nestíhal, měl potíže s načasováním výpadů proti soupeřům. Za něco může systém, za něco návyky.
Být na místě trenéra, udělal bych to stejně. Namíchal bych sestavu tak, že bych dal mladé, starší. Pak hráče, kteří v klubech tolik nehrají, aby měli možná víc sil. Pak nějaké kluky ke konci kariéry, třeba budou mít ještě dobrý turnaj. Někoho z extraligy. A nezapomněl bych ani na rodinné příslušníky. Ideální, ne?
Zbytečná ironie. Zatímco ve zbytku rozhovoru působí Hejdovy názory promyšleně a kultivovaně, tady se nechal unést roztrpčením. Pronesený mezi parťáky je tohle dobrý fór, ale ventilovaný veřejně je vůči nominovaným kolegům z branže neuctivý.
Pro mě je hlavně velké překvapení, že nejede Petr Čáslava. To je kluk, který reprezentuje pořád, odehraje sedm šampionátů v řadě. A teď ho vymění.. To je plivnutí do jeho obličeje, protože by si to zasloužil. Slyšel jsem argument, že Michal Barinka jede, protože je tam Lukáš Krajíček.
Ano, Petr Čáslava si za svou spolehlivost na ledě i v přijímání pozvánek Soči zaslouží. Není na škodu to připomenout. Na druhou stranu, sám bek Čerepovce uznal, že na olympijské hry se nejezdí za zásluhy. V klubu se mu teď příliš nedaří a třeba na posledním mistrovství světa jeho defenzivní práce nepůsobila tak neprostupně jako dřív. A situace s propíranou dvojicí se má spíš tak, že jede Krajíček proto, že je vhodným doplněním „čističe“ Barinky, ne naopak.
