Reprezentační nováček Říčka: Čelit Dacjukovi? Nejsem vyklepaný junior
Vítkovicím nasypal v neděli tři góly. Večer pak Robertu Říčkovi zazvonil telefon, že se má hlásit na srazu nároďáku. On, 27letý útočník Zlína, který za reprezentaci nikdy nehrál ani v mládeži. On, který o kariéře profesionála pár let dozadu jen snil ve třetí nejvyšší soutěži jako hráč Havířova. „Jsem sám zvědavý, jak se s tím poperu. Věřím, že ostudu neudělám,“ říká.
Po hattricku jste musel čekat, že telefon zazvoní, ne?
„No, nevím, to asi těžko… (směje se) Hrálo roli, že se dost hráčů omluvilo. Nějak se to sešlo, že dostali šanci jiní a já byl mezi nimi.“
Oslavit první pozvánku jste stihl?
„Vůbec, byl to strašný fofr. V neděli večer mi volali, že mám přijet, brzy ráno v pondělí jsem vstal a vyrazil do Prahy. Měl jsem navíc problémy s pasem, hrozilo, že kvůli tomu bych nikam nejel. Strašně by mě to mrzelo, řešil jsem to a z neděle na pondělí ani moc nespal. Hned jak ve Zlíně otevřeli úřad, letěl jsem tam. Všechno ale dobře dopadlo a mohl jsem přijet na sraz i s pasem.“
Maloval jste si kdysi v Havířově, že to jednou do reprezentace dotáhnete?
„Nějaké čtyři roky dozadu vůbec ne. Jasně že sny máte vždycky. Ale musíte být hlavně soudný a vidět věci reálně. Tenkrát nemělo vůbec cenu o takové věci přemýšlet, reálné to nebylo.“
Teď tady ale stojíte jako reprezentant, máte nachystaný dres s vlastní jmenovkou...
„Bylo štěstí, že jsem se dostal do Zlína, tam mi víc a víc věřili trenéři, mám dobré spoluhráče, nějak se mi daří i bodovat, tak jsem trochu na očích. Stojím tady v první řadě díky klukům ze Zlína, to oni ze mě udělali lepšího hokejistu.“
Něco jste ale musel změnit, že z druholigového hokejisty je reprezentant.
„Vždycky jsem se snažil na sobě tvrdě makat. Neřekl bych, že přišla nějaká fáze, kdy bych si řekl, že je potřeba ještě přidat. Všechno se zlomilo, když jsme s Havířovem postoupili v roce 2013 do první ligy, co si budeme povídat, ze druhé moc nemáte šanci se někam dostat. Ale z první? To je už krůček do extraligy. No a mně se to nějak postupně povedlo. Ne, že bych byl v první sezoně ve Zlíně vyloženě do počtu, ale oťukáváte se... Ono mi to docela šlo, sestavou jsem šel nahoru a vloni mě dal trenér do první lajny. Teď hraju hodně, za to jsem hrozně vděčný.“
Musel jste v Havířově kromě hokeje chodit ještě do práce?
„Ve druhé lize ano. Když se naskytla nějaká brigáda, šel jsem. Ne pravidelně, ale třeba nějaký sponzor potřeboval ve firmě s něčím pomoci, tak nás pár vyrazilo. Zhruba půlka týmu chodila do práce normálně na plný úvazek a hokej hráli potom.“
Vy jste měl o tolik lepší podmínky?
„To ani ne, ale neměl jsem rodinu, bydlel ještě u rodičů. Neměl jsem existenční problémy, že bych musel mít práci, na brigádách jsem si přivydělával a jinak se mohl věnovat hokeji.“
A nastoupíte proti Dacjukovi nebo Kovalčukovi, které před čtyřmi lety znal celý svět, zatímco vy jste ve třiadvaceti chodil po brigádách...
„Je to hezký příběh. Uvidíme, jak se s tím poperu, strašně se na tu konfrontaci s nimi těším. Věřím, že ostudu neudělám.“
Bude hlavní se ze jmen nepodělat?
„Zase už nejsem úplný mladík, je mi sedmadvacet, myslím, že se zvládnu připravit, abych tam nebyl vyklepaný jak nějaký junior.“
