Nafasoval olympijský úbor, nachystal se na Hry v Pchjongčchangu s tím, že si konečně splní sen. Jeden fádní souboj s finským protihráčem však Milan Gulaš odnesl pochroumaným kolenem, z Koreje zničený mazal domů. „Už to nedávám,“ šrotovalo mu hlavou s tím, že po sezoně se s reprezentací v tichosti rozloučí. Všechno je jinak. Lídr Škodovky poví, jak k tomu došel.

V týdnu se za vámi stavil Robert Reichel a bylo jasno. Čím vás asistent Miloše Říhy přesvědčil?
„Můžu potvrdit, že Robert za mnou skutečně přijel, měli jsme příjemné povídání. Hrozně se mi líbilo, jak na to Alby nahlíží. Domluvili jsme se, že když mě trenéři budou potřebovat, rád přijedu. Přesvědčilo mě už jen to, že za mnou někdo vážil cestu, utvrzuje mě to v opravdovém zájmu trenérů. Ne snad, že bych přímý kontakt vyžadoval, ale o lecčems to svědčí. I takhle málo stačí k tomu, aby vás někdo přesvědčil ke změně názoru. Jak říkám, s Robertem jsem si výborně popovídal a těším se na národní tým, pokud trenéři usoudí, že na něj mám.“

Jinak by snad za vámi Robert Reichel nejezdil, ne?
„Každopádně bylo lepší si o tom popovídat osobně. To vždycky prolomí ledy. Což se i stalo.“

Když se vrátíme do únorové Koreje, tenkrát jste měl slzy v očích, jak se na tehdejší odjezd od týmu v hodině dvanácté díváte dnes?
„Byl jsem z toho dlouho špatnej a upřímně, úplně mi to vzalo energii a motivaci do dalšího