Dělá, co může, ovšem hvězdy ani postoje klubových lídrů v Tampere mu nejsou nakloněny. Dominik Hrachovina po sezonách titulových a medailových sklizní se učí jíst pokrm brankářské dvojky. Jde mu to ztuha. „V Tappaře se točím ve spirále, které moc nerozumím. Z mé i z jejich strany to má k ideálu daleko,“ hodnotí 26letý gólman národního týmu. V neděli na Švédských hrách v Malmö nastoupil proti Rusům a z ledu určitě neodcházel spokojený. Šestkrát inkasoval a byl u porážky 4:7.
Před polednem na place v plné pohotovosti? „Takhle brzo jsem chytal naposledy snad v dorostu nebo v juniorce,“ usmál se Dominik Hrachovina den před partií se sbornou.
V Malmö aspoň na pár dnů vyskočil z trudného období, které ve Finsku prožívá. „Musím jim dát větší šanci, aby se to vrátilo do dřívějších kolejí,“ nenechá se otrávit brankář Tappary, která po zlém startu osmkrát v řadě vyhrála a šplhá ke čtvrté příčce tamní Liigy.
Jaké prožíváte časy?
„Je to těžký, nepříjemný. Moje výkony jsou špatný. Taková je realita. Mám na víc. V současné situaci se necítím extra dobře. Ale nemůžu a ani nechci se za něco schovávat. Prostě to tak je. Aspoň že se poslední měsíc vyhrává. Já se k tomu nějak nachomýtl. (usmívá se) S Christianem Heljankem se v bráně střídáme, což není nic, co by mi vyhovovalo. Můj pohled na věc a jejich je odlišný.“
Zase jste ovšem v reprezentaci, což není špatné, ne? Vzal jste účast na Švédských hrách jako povzbuzení?
„Na repre jezdím nesmírně rád. Ve sportu není nic víc než být součástí nároďáku. V mém případě je to trochu paradox. Když jsem byl nejvíc nahoře, pozvánky mě míjely, teď když procházím složitějším obdobím, dostalo se na mě. Mám to tak, že na reprezentaci pojedu kdykoli. A budu bojovat, ať se mi daří, nebo ne. Každé nominace si vážím. Kdybych ji odmítl, byl bych sám proti sobě. A ano, Malmö jsem bral jako povzbuzení.“
Finská liga únorovou reprezentační přestávku ignoruje, neuškodí to vaší už tak zvláštní pozici v Tappaře?
„Těžko říci. Můj pohled je takový, že horší to snad být už nemůže. Aspoň doufám. V Tappaře se točím ve spirále, které moc nerozumím. Z jedné strany to chápu, moje výkony nejsou dobré, z druhé strany je nutné brát v potaz, proč tomu tak je. Co je za tím.“
A co je za tím?
„S panem trenérem jsme vyhráli dva tituly, pod Jussim Topolou vítěznou historii máme. Nechci říkat, že od něj důvěru čekám automaticky, ale přišly například situace, kdy po dobrém výkonu, i po vychytané nule, jsme se s parťákem střídali. Musím to vzít a respektovat, ale jsou to věci, které člověku moc nepomůžou. Zrovna tomu střídání v brankovišti nerozumím, od začátku je to zvláštní. Navíc máme nového trenéra gólmanů, s ním to hlavně na začátku taky nebylo snadný. A já se svojí povahou a pusou si taky kolikrát nepomůžu, že jo. (usmívá se) Asi se to všechno slívá z obou stran. Jednou to došlo až tak daleko, že jsem skoro měsíc nechytal. Snažil jsem se, všechno, ale šance nepřišla. Pokud to shrnu, z mé i z jejich strany to má k ideálu daleko.“
S Topolou se o tom nedá mluvit? Najít nejlepší řešení pro všechny?
„Spíš ne. Už jsme to kolikrát rozebírali, jenže když jsme se měli k něčemu konečně dobrat, přijde do toho nějaké ale. Jak říkám, je to těžký. Až mi přijde, že čím víc se snažím z té bažiny dostat, propadám se níž a níž.“
Gólmani Tappary |
||
| Dominik Hrachovina | Christian Heljanko | |
| 26 | VĚK | 23 |
| 15 | ZÁPASY | 18 |
| 7 | VÝHRY | 7 |
| 3 | PORÁŽKY S BODEM | 5 |
| 86,40% | ÚSPĚŠNOST ZÁKROKŮ | 91,10% |
| 3,05 | GÓLŮ NA ZÁPAS | 2,13 |
Je to pro vás o to náročnější, že při vědomí toho, že jste byl součástí mistrovské party, teď musíte bojovat o pozici jedničky?
„Souhlasím, samozřejmě. Do sezony jdete s nějakým očekáváním, věříte, že se bude odvíjet vše podle vašich plánů a představ, realita je ovšem úplně jiná. Neříkám, že bych dostal vyloženě ránu, to je asi silné slovo, a taky nechci vinit ostatní. Každý by měl nejdřív začít u sebe. Nemám problém si to přiznat. Akorát si nemyslím, že jsem na začátku sezony podával až tak špatné výkony, aby se brankářská situace v Tappaře musela tak výrazně přehodnocovat. Ale musím bojovat každý den, každý zápas.“
Jak vycházíte s Heljankem?
„Suprově. Bez problému. Jeden rok jsme spolu už strávili. Christian je o pár let mladší, dobrej kluk. Chytá výborně, respektuju jeho samotného i jeho práci.“
Myšlenky na odchod z Tappary nemáte?
„V novinách z jejich strany něco proběhlo, k tomu bych se vyjadřovat nechtěl. To víte, že vás to napadne, dostane se vám to do hlavy. Je mi šestadvacet, chci chytat. V Tampere se cítím jako doma, ale hokej je pořád víc než domácí pohoda. Příjemně se tu žije, ale životní nálada se stejně nejvíc odvíjí od toho, jak se vám daří v práci. V mém případě v hokeji. Přemýšlím nad různými variantami, co a jak dál. Kecal bych, kdybych tvrdil, že ne. Zároveň doufám, že se to konečně otočí na moji stranu. Jenže bojovat proti větrným mlýnům je těžké.“
Do extraligy jste před lednovou uzávěrkou přestupů namířeno neměl?
„K tomu bych se nerad vyjadřoval.“
Co přesně vám do očí řekli vaši nadřízení?
„Mluvili o nespokojenosti a tak. Což beru, je na místě. Ale pak se to dostane do situace, kdy oni něco povědí, ale v reálu je to úplně jinak. Když se to může otočit k dobrému, stočí se to zase zpátky, kde to bylo a pokračuje se dál. V podstatě je to mlácení hlavou do zdi. Často je to frustrující. Ovšem znovu podotýkám, kdybych chytal lépe, o tomhle se nejspíš vůbec nebavíme.“
Umíte vypnout, nebo si trápení ze stadionu nosíte domů?
„Až do letoška bych si troufl říci, že se mi dařilo složitější věci vytěsňovat pryč. Teď je to ovšem těžký, hodně těžký. Hodně nad tím přemýšlím a dumám, což je asi kontraproduktivní. Ne asi, určitě. Ale je složitý to nechat být a zůstat nad věcí. Málokdy mám den, kdy to nemám v hlavě.“
Co radí nejbližší? Například táta, bývalý gólman?
„S tátou a s lidmi okolo sebe se teď radím dost. Všichni mi říkají, ať bojuju. Tak se snažím. Musím jim holt dát větší šanci, aby se to vrátilo do dřívějších kolejí.“
Nechal jste si narůst dlouhé vlasy, to má s vaším těžším obdobím souvislost?
„Upřímně, moje vlasy jsou teď to poslední, co by mě zajímalo. A kdybych si je teď nechal ostříhat, žádné už mi nenarostou. (usmívá se) Až na to někdy bude nálada, zajdu se nechat ostříhat. Anebo se doma ošmikám dohola. To by mi možná pomohlo.“
Čili žádný náboženský rituál Dominika Hrachoviny…
„Tak to vůbec. Jak říkám, bojím se, že kdybych tu deku sundal, další vlasy mi nenarostou. Do té doby, než to všechno spadne samo.“
Co život ve Finsku v době přetrvávající pandemie? V lize musí hráči v poli nastupovat s celoobličejovým krytem, co dál platí za omezení?
„Ano, kluci je musí nosit a přijde mi to směšný. Navíc tu lidi nesmí chodit na stadiony. Je to obrovský nezvyk. Všechno slyšíte, je to divný. Základní část v tom nějak skoulíme, ale hrát bez lidí play off bude super divný. Na bitvy o titul se nemusíte vůbec motivovat, všechno přichází automaticky, samo. Teď si nejsem úplně jistý.“
Není šance, že by se ve Finsku vrátili lidé na tribuny?
„Nevím, to bych kecal. Některé týmy si kvůli neprodaným lístkům zažádaly o státní podporu, většina z nich ji dostala. Moc nevěřím tomu, že se fanoušci vrátí, ale jisté je, že sezonu dohrajeme.“
A privátní život jakž takž funguje?
„Denně je tu kolem čtyř set nových pozitivních lidí, restaurace a obchody jsou dál otevřené. O to víc mi přijde zvláštní, že na zimák žádní lidé nesmí. Když bylo povolených 50 až 60 procent kapacity, nenastal žádný problém, přesto stadiony nechali vylidnit. Trochu se to tu obrátilo proti sportu.“
Vás se tedy krom prázdných tribun žádné restrikce nedotýkají.
„Prakticky ne. Oproti normálnímu životu téměř žádná změna. Kromě toho, že po zápase s klukama nesmíme nikam ven. Žádná večeře. Ale dorost a juniorka tady normálně pokračují, děcka to samé.“
Vedeme žabomyší války
Výborně, takže český mládežnický hokej nabere další ztrátu. Jako by už teď byla malá. Jaký dojem ve vás vyvolal šampionát dvacítek a následné ostré debaty?
„Samozřejmě jsem dvacítky sledoval. A následné diskuze a komentáře taky. Ty názory jsem si pročítal. Přijde mi, že se u nás pořád řeší to samé. Chtělo by to už někam posunout.“
Jenže to musí všichni chtít. A to je problém.
„S tím souvisí můj názor, že jsme v hokeji strašně nejednotní. Náš národ pořád produkuje obrovské množství šikovných sportovců. Stačilo by dát hlavy dohromady, sednout si všichni k jednomu velkému stolu a tam všechno prodiskutovat. Místo toho vedeme žabomyší války, které nikam nevedou a nikdy nikam nepovedou. Sami si mezi sebe házíme klacky pod nohy. Je to strašná škoda.“
Nelze než souhlasit.
„Kdybychom uvedli do světa metodiku, za kterou si budeme všichni stát, tak ne hned, ale za pět, nejdéle za deset let, budeme zpátky. Je jasný, že to nepůjde rychle. Musí však obě strany chtít. Známe českou mentalitu, ta k nějakému společnému cíli hned tak nepovede. Navíc hokej dnes není aktivita, ke které by se hrnuly davy dětí. Dalších možností a lákadel je strašně moc.“
Jako všude na světě, ne?
„Jasně. Musíte zkrátka děcka zaujmout, přilákat. Házením klacků pod nohy si nepomůžeme. Musíme se sjednotit, táhnout spolu. Tak jako to udělali před léty Švédové a Finové. Taky jim to neklapalo. Taky nezměnili všechno ze dne na den. Ale pochopili, že když se všichni nespojí, budou na tom hůř a hůř. Leccos překousli a teď z toho těží.“
Ono v uvozovkách stačí potlačit vlastní ego. To je však proces, který málokdo dokáže podstoupit.
„Říkám, nebude snadný posadit všechny k jednomu stolu. Ale v zájmu hokeje se o to musíme pokusit. Jsme malá země, skřítek uprostřed Evropy, a podívejte se do historie, kolik úžasných sportovců a úspěchů za sebou máme. Takže to v nás je. O tom vůbec nepochybuju. Jen to ze sebe musíme dostat a všichni chtít udělat tu změnu. Obrovskou. A pak věřit tomu, co děláme. Nejde přece neustále něco měnit. Rok co rok. Kdyby se mě před rokem někdo zeptal, co říkám na uzavření extraligy, povím mu, že je to ta největší kravina. Ale s nástupem covidu a z ekonomického hlediska to dává smysl.“
Na druhou stranu, byla chvíle, kdy to vypadalo, že koronavir některé kluby položí. A vida, dost jich pořád nakupuje.
„To je pravda. Kluby se pořád posilovaly. Ale jo, uzavření extraligy chápu. Počet týmů v Chance lize už míň. Osmnáct profesionálních mančaftů? To přece ne... Nejsme přece tak velká země, abychom měli dvaatřicet profesionálních týmů v republice. Neříkám, že jsem v tomto směru nejpovolanější osobou, ale snad každý uzná, že je to příliš a neadekvátní. Potřebujeme koncentrovat co nejvyšší kvalitu, ne kvantitu. Kdyby extraliga měla dvanáct účastníků a první liga čtrnáct, obě soutěže byly otevřené, bude to za mě ideál. A věřím, že by to kvalitě obou soutěží pomohlo. Na nároďáku máme pana Straku, pana Špačka. Ti přece taky hráli v prostředí, kde panovala obrovská konkurence a z ní se dostali do světa. Hráli to ti skutečně nejlepší. Zároveň to samozřejmě není jenom o soutěžích. Zdaleka ne. Je to ale jeden ze střípků.“
