Síň slávy českého hokeje má od čtvrtka 142 členů. Před rokem vzácné společenství žádné nepřijímalo, zabránil tomu koronavirus. Tentokrát v komornější atmosféře otevřelo náruč čtyřem osobnostem. Během ceremoniálu před utkáním Channel One Cupu proti Finsku do ní byli uvedeni Jaromír Meixner, Čeněk Pícha, Stanislav Sventek a Vladimír Vůjtek. „Je to pro mě velká čest. Přece jen hráči, kteří tady jsou a zasloužili se o český hokej, jsou v mých očích ve velkých výšinách. Jsem rád, že mezi ně patřím,“ řekl 74letý trenér, který slavil největší triumfy v cizině.
Dovedl získat hráče na svoji stranu. Lidský přístup prosadil i tam, kde je společnost založena na zcela jiných principech. Ani v Rusku, kde byl průkopníkem, nejednal Vladimír Vůjtek se svými svěřenci jako se stádem. Měl úspěchy a byl tam za boha.
Doma se takové přízni netěšil, jeho největším zářezem bylo stříbro s týmem Slovenska na mistrovství světa 2012. K české reprezentaci dospěl vlastně až na konci kariéry v roce 2015 a vedl ji pouze jednu sezonu.
Kdybyste měl vypíchnout své nejlepší momenty, co vás napadne na první dobrou?
„Moje hráčská kariéra nebyla tak skvělá. Mám sice jeden bronz z československé ligy z roku 1979, ale to je vše. Za národní mužstvo jsem nikdy nehrál, pak jsem se dal na trenérskou dráhu a získal tři stříbrné medaile. Obrat přitom nastal v roce 2001, kdy jsem přišel do Ruska a povedlo se mi tam hned vyhrát dva tituly, ze šesti sezon mám čtyři medaile. A hlavně v roce 2012 jsem na mistrovství světa ve Finsku získal se slovenským mužstvem stříbro. To považuju za největší úspěch.“
Byl váš přerod z hráče na trenéra zcela přirozený jako u mnoha vašich vrstevníků?
„Připravoval jsem se na tuhle dráhu už v době, kdy jsem hrál. Od sedmadvaceti let jsem studoval trenéry, kteří mě vedli, i další, bral si z toho ponaučení. Z hráče jsem se stal trenérem během týdne a začal jsem uplatňovat to, co jsem nasbíral. Skončil jsem jako kapitán v Karviné, měl jsem mezi těmi kluky spoustu kamarádů. Samozřejmě, přeorientovat se z kamaráda na pozici šéfa není jednoduché, ale měl jsem tam výbornou partu, velice dobře jsme se znali a ti kluci za mnou šli. Bylo to dané i tím, že jsem hráčům rozuměl, nechoval se nadřazeně. Ale samozřejmě museli vědět, že mají plnit, co vyžaduji. Kamarádský přístup ze začátku kariéry mě dostal na úroveň, na níž jsem pak byl. Také jsem vedl dobré týmy.“
Zmínil jste zlom, který nastal v Rusku. Šel jste tam první, cítíte se jako průkopník?
„Šel jsem do neznáma, v tu dobu tam nebyl dokonce ani jeden český hráč, já si je přivedl s sebou. Nevěděl jsem, do čeho jdu, ale věděl jsem, že ruský hokej je vynikající, a vždycky jsem ho obdivoval. Tu jejich kombinaci, bruslení, hokejové myšlení. Proto jsem tam šel a bavilo mě to. Hráči fakt chápali útočnou činnost, kombinační akce, byl to hokej podle mého gusta, to se mi v Jaroslavli povedlo skloubit.“
Dvakrát jste s ní vyhrál tehdejší Superligu. Otevřel jste už tím dveře ostatním?
„Myslím, že jo. Když jsem tam šel, někteří si ťukali na čelo, proč tam vlezu a proč jdu do Ruska. Nevěděl jsem, co mě tam čeká, neznal jsem tamní poměry a podmínky a byl jsem pak mile překvapen. Byly jednou tak lepší než u nás, jak pro hráče, tak trenéry super.“
Začátky ovšem byly krušné, napřed se probíralo, kdy skončíte, později v Kazani taky, viďte?
„Musel jsem poznat jejich mentalitu. A to nešlo zkraje, protože jsem ruštinu moc neuměl, přestože jsem se ji čtrnáct let učil. Ale přece jen to bylo dávno a musel jsem se do toho dostat, abych mohl komunikovat a taky odporovat funkcionářům. Pak už to bylo jednodušší.“
Mrzí vás, že nemáte domácí titul? Jako hráč jste byl v Trenčíně, když Vítkovice vyhrály v roce 1981, jako trenér jste postoupil třikrát do finále, ale taky nezvítězil...
„Mrzí mě rok 1993. Pořád, protože to nebylo jen na sportovní úrovni. Potkala nás nemoc, přišla zničehonic, a zničehonic taky odešla. Ale organismus hráčů byl před odvetnými zápasy finále oslabený. V Praze jsme vyhráli první utkání, hrálo se na tři vítězné. V obou zápasech doma ve Vítkovicích jsme po dvou třetinách vedli, pak došly síly a všechno jsme to zkazili.“
Zmínil jste úspěch se slovenským týmem. Nemrzí, že nepřišel s českou reprezentací?
„Napřed jsem neměl vyloženě cíl trénovat české národní mužstvo. Můj cíl byl trénovat tým celoročně a být s ním každý den, to mě strašně bavilo. Čtyři turnaje za sezonu a pak mistrovství světa, to přišlo až v pozdějších letech. Možná kdyby to přišlo v dobu, kdy jsem začal trénovat Slovensko, možná by to bylo pro moji trenérskou kariéru lepší.“
Už předtím jste ale vedl dvacítku a později měl příslib, že byste český tým mohl dostat. Jenže nikde jste se nevystavoval, neměl možná lokty, aby na vás ukázali dřív?
„To není moje nátura. Buď mě někdo chce, nebo ne. A jak jsem říkal, mě bavila ta každodenní práce, člověk viděl, jak každý týden, každý měsíc forma hráčů roste a jak se lepší. To pro mě bylo zadostiučinění a moje touha po národním týmu v tu dobu nebyla taková. Nikdy jsem za něj nehrál a ne všichni mě brali jako rovnocenného partnera. Já to cítil a ani jsem se tam nějak netlačil.“
Manželku jste si našel na Slovensku, vaše dcera si vzala hokejistu Róberta Petrovického. Byl jste možná někdy tak trochu rozkročen na obě strany. Jaké bylo porazit Čechy v semifinále?
„Já to tak nebral. Strašně emotivně jsem dva dny předtím prožíval čtvrtfinále s Kanadou, v té samé hale. Na zámoří mám od jisté doby svůj názor. Patnáct let předtím (na MS 1997) se zachovali barbarsky vůči mému synovi. Bral jsem to jako takovou odvetu a z toho zápasu jsem měl největší radost.“
Bylo jiné trénovat Slováky?
„Myslím, že ne. Je to podobné, spoustu roků jsme spolu nebo proti sobě hráli, čtyři roky jsem strávil v Dukle Trenčín. Měl jsem a mám tam plno kamarádů, brali jsme se, jako že k sobě patříme.“
Jednu dobu jste patřil i mezi kandidáty na ruskou sbornou, je to pravda?
„To bylo podobné jako v Česku. Já jsem je hned trochu uťal, řekl jsem do novin, že ruský národní tým patří Rusovi a ne cizinci. Tím pádem debata skončila a nominovali Tichonova.“
Taky byste to měl ještě těžší než v ruské lize...
„Přece jen je to boj o místo. Jsou tam docela pěkné peníze. Ne všichni ti ruští trenéři mě tam viděli rádi.“
S Viktorem Tichonovem jste se poznal osobně?
„Setkali jsme se mnohokrát. Měl jsem s ním dokonce konflikt. Novináři chtěli, ať o mně řekne něco škaredého, a já pak napsal otevřený dopis a při první příležitosti si s ním vyžádal sezení. Potkali jsme se v Kazani, všechno si vyříkali. Pak jsme byli, ne kamarádi, protože věkový rozdíl byl značný, ale docela jsme se spřátelili. Pan Tichonov o mně pak dokonce napsal, že ruští trenéři mu nechtějí pouštět hráče, ale cizinec Vůjtek mu pošle, koho potřebuje. Poznal jsem ho z dobré stránky, bavili jsme se o všem možném. Působil velice příjemně. Jak se říká, byl to krásný člověk.“
V Rusku se taky dost pilo. Bylo těžké odolávat?
„Ne. Ono se o tom víc mluví, než jak to tam je. Neříkám, že se nějaká vodka po zápase nevypila. Patří to ke koloritu. Rusové milují Svatou trojici, ty tři skleničky po každém zápase musely být. Ale když jsem přestal pít tvrdý alkohol a přešel na víno, během týdne to v Rusku všichni věděli a na posezení mi přichystali víno.“
Naposledy jste působil jako konzultant Vítkovic. Co děláte teď?
„Nic. Jsem v zaslouženém důchodu, aspoň já říkám, že zaslouženém. Mám louku za barákem, chodím dvakrát týdně hrát tenis s partou mého věku, spíš se tedy jdeme pobavit. A dívám se na hokej, i když už nejsem zainteresovaný.“
Co mu říkáte?
„Nelíbí se mi. Jak se dneska hraje, to není žádná kombinace. Jen prásk puk dopředu, tečovat, běžet za ním a zase zpátky. Možná jsem moc kritický, ale pěkných akcí je tam málo.“
