Hráči odjíždějí z reprezentační akce s hlavou dole, rozčarovaní. Jak jen je tohle možné? Tenhle obrázek se opakuje potřetí v řadě. Nejdřív mistrovství světa v Rize, kde mělo Česko na jména jeden z nejsilnějších výběrů. Pak klasické turnaje Euro Hockey Tour, v listopadu ve Finsku, teď v Rusku. Zklamání, porážky. Tázavé pohledy: vážně jsme tak slabí? Co s tím?

Filip Pešán nakráčel k národnímu týmu po Miloši Říhovi téměř jako spasitel. První muž reprezentace, šéftrenér svazu a k tomu aura, jak taktický mág z Liberce najde odpovědi na všechny otázky, proč český hokej stabilně odjíždí z velkých akcí bez medailí.

Tak nenašel. Nekouzlí, neposouvá národní tým nikam dál. Naopak se situace teď jeví jako horší než dřív. Už od mistrovství světa se mu stává poměrně často, že nedovede trefit sestavu, najít chemii, kdy spolu jsou jednotlivé dvojice a trojice lepší, než byste třeba i čekali. Na posledním turnaji jste neviděli, že by český tým reagoval a šil taktické šachy na Finy, Rusy a Švédy.

Aby se Pešánovi nekřivdilo, v listopadu nevypadal herní projev špatně. Národní tým byl aktivní, měl tlak, snažil se o něj. Byť všechno prohrál kvůli střelecké impotenci, hra nevypadala zle jako na posledním MS v Lotyšsku. To přišlo až teď v Rusku. Z Pešánovy aktivity se stala spíš pasivita, opatrnost, vyčkávání. Samotný šéf je podrážděný. Přitom v minulé sezoně kolem týmu vládlo dobré klima. Než přišlo mistrovství světa...

Když se bavíte s hráči, kteří jezdí pravidelně na sezonní akce, po vypnutí diktafonu často zaslechnete formulace: „Je to fakt na prd. V trenérovi to není,