Česko velebí Jiřího Kulicha za to, co dokázal na MS do 20 let. Může se klanět i Adéle Šapovalivové, předvedla to samé na ženském MS do 18 let. Už roky má pověst výjimečného talentu, v sedmnácti válí soutěž dospělých ve Švédsku. Na šampionátu pomohla devíti góly v šesti zápasech k historickému stříbru. Velké oslavy? Kdepak. „Teď musím na dva dny do školy, čekají mě zkoušky,“ odpoví v dobré náladě. Právě balila ve Švýcarsku na cestu domů. Co s sebou? Hokejky, medaile i cenu pro nejlepší útočnici turnaje.
Jak dlouho trvalo vlastně zklamání, že jste nezískali zlato? Tak deset sekund?
„Na ledě to bolelo, cítíte, že kousek ještě chyběl, s Amerikou jsme prohrály 1:5. Ale hned v šatně jsme si uvědomily, že se nám povedl neskutečný úspěch. Byly jsme šťastné za medaili a říkaly si, že je lepší stříbro než bronz.“
Proč je stříbro zrovna pro vás takový poklad?
„Poprvé v historii nějaký z ženských národních týmů hrál finále. Před deseti roky se poprvé podařilo jít přes čtvrtfinále a teď jsme došly až sem. Je super, že jsme konečně vyskočily zase dál. Na tenhle turnaj v životě nezapomenu.“
Protože jste porazily pro Česko doteď neporazitelnou Kanadu?
„Tohle byl neskutečný zážitek. Navíc prakticky celý tým tady měl rodiče, kteří nám dělali ty nejlepší fanoušky. Asi každá z nás by vám řekla, že v semifinále odehrála nejlepší zápas, v jakém kdy nastoupila.“
Je o to sladší, že ho mohli vidět právě rodiče, lidi, kteří vám od začátku kariéry věří, vozí vás na tréninky?
„Přesně, byla jsem strašně ráda, že tady rodiče byli, a mohla jsem radost prožít i s nimi.“
Kanada vás vzala nejdřív jako přípravu na finále. Hodně jste ji šokovali, že dovedete být lepší, než čekala?
„V první třetině nás podcenily určitě, my daly gól a Kanaďanky znervózněly. Daly jsme druhý gól a už nevěděly, co s tím. Naše gólmanka předváděla neuvěřitelné zákroky, měly jsme i kliku, když nastřelily vlastní hráčku před prázdnou brankou. Ale to k tomu taky někdy patří. Přitom když si vezmete, jak turnaj začal? Ve skupině jsme s Kanadou prohrály vysoko 1:8, pak další porážka s Finskem a nakonec máme na krku medaili. Kdyby nám někdo po Finsku řekl, jak všechno dopadne, koukáme na něj, že spadl asi z hodně velké výšky.“ (usměje se)
Navíc jste prý na úvod turnaje musely přespávat na recepci. O co šlo?
„Přijely jsme na hotel asi v jedenáct dopoledne a pokoje pro nás ještě nebyly nachystané. My byly děsně unavené, vyjížděly jsme z Prahy ve čtyři ráno. Usnuly jsme všechny v lobby, spaly jsme tam tak tři čtyři hodiny. Potom jsme jely vybalit věci do haly. Naštěstí po návratu už pokoje nachystané byly.“
Takže bychom měli začátek medailové tradice? První spánek vždycky už jedině na recepci?
(směje se) „To snad ne.“
Může medaile vaše kariéry někam vystřelit?
„Myslím, že může. Celý tým posune nahoru, byli tady trenéři z univerzit, viděli, co dovedeme. Když uspěje tým, svezou se s tím všichni hráči. Některé holky mohou dostat i nabídku na univerzitu. Je super, že to takhle dopadlo.“
Vy jste byla vyhlášena i nejlepší útočnicí turnaje. Hodně si vážíte i individuálního pokladu?
„Strašně moc. Samozřejmě bych byla radši, kdybychom měly zlato... Ale mít stříbro a nejlepšího útočníka navíc je taky sen.“
Hrajete už v dospělé reprezentaci, ligu ve Švédsku. Doléhal na vás tlak, že byste měla být ta, která dělá v zápasech rozdíl?
„Spíš moc ne, necítila jsem na sobě žádné, že musím. Bavila jsem se o tom s trenéry i s holkami z áčka, že když budu hrát tak, jak dovedu, všechno bude v pohodě. Kdybych moc přemýšlela, jak něco musím, jenom by mě to svazovalo. Myslím, že to vyšlo docela dobře.“ (usměje se)
Hned po návratu do Prahy vyrazíte zase do Švédska a čekají vás další zápasy za MoDo?
„Nejdřív musím na dva dny do školy, dotáhnout nějaké zkoušky. Pak se ale vracím do Švédska a pokračujeme v soutěži.“
Tam si užíváte taky dobrou pohádku, ne? Hned první sezona, vy jste v sedmnácti druhou nejproduktivnější hráčkou týmu mezi dospělými, MoDo patří na špici...
„Musím říct, že super. Jsme druhé, máme skvělou partu, bodově se mi taky daří. Tahle sezona je našlápnutá výborně.“
Spoluhráčka Vendula Přibylová si na sociální sítě vystavila milé rýpnutí, že když přicházíte do klubu, začíná fungovat jako babysitting. Pojďte jí to vrátit. Pomáhá?
„Je naprosto zlatá. (usměje se) Pomáhá mi se vším, co je potřeba. Nejhorších bylo prvních čtrnáct dní, tam mi byla k ruce úplně se vším. Není to tak, že by mi musela pomáhat teď každý den, ale když je cokoliv potřeba, stačí říct.“
Rychle jste poznala, že Švédsko je pro hokejistku jiný svět než Česko?
„Je to znát, zázemí, přístup, trenéři, všechno je na vysoké úrovni. Kdykoliv můžeme jít do posilovny, žádné že jenom třeba od dvou do tří. Je mnohem jednodušší tady hrát hokej a pracovat na sobě.“
Brácha Matyáš, který má dvě medaile z MS do 20 let, je tréninkový robot. Jste na tom stejně, že vás taky musí vyhánět, ať jdete domů?
„Někdy jsme taky se spoluhráčkami moc dlouho a trenér nám říká, ať to nepřeháníme a jdeme domů. (usměje se) Ale brácha je v tomhle ještě horší, ten maká vyloženě pořád.“
Pamatuju, jak říkal, že jste lepší střelec než on, větší zabiják. To pořád platí?
„To asi jo.“ (usměje se)
Víc a víc se mluví o PWHL, zámořské soutěži, ženské verzi NHL. Má každá hokejistka myšlenky, co je třeba udělat, aby se tam dostala?
„Momentálně je to nejlepší liga na světě. Myslím, že všechny holky, co jsou po univerzitách, mají sen se tam dostat. Každým rokem se liga bude ještě zlepšovat a zlepšovat. Kluci mají NHL, holky jednou budou mít tuhle soutěž, kam budou mířit.“
Je pravda, že ženský hokej i fotbal jsou víc a víc sledované. Vznikají kanály, které vysílají jen sporty žen. Přichází tady boom?
„Věřím tomu, každý rok je to větší v Česku i ve světě. V příštích letech se podmínky taky začnou přibližovat. Asi je nebudeme mít úplně stejné jako v NHL, ale časem ji dotahovat můžeme. Zájem o ženský hokej taky roste.“
