Gól století a ukradený hattrick na MS 1978. Rozhodla zřejmě neuznaná trefa
Ve tvářích hráčů se zračil smutek a zklamání. „Nevadí! Nevadí!“ bouřili diváci po porážce 1:3 se Sověty. Čechoslováci vládli hokejovému světu a po triumfech v Katovicích a Vídni v předchozích dvou letech mohli doma završit zlatý hattrick. Na šampionátu v Praze 1978 tým opět šlapal, vyhrál prvních devět zápasů. Jenže skončil druhý. K titulu chyběl jediný gól. Rozhodla zřejmě neuznaná trefa Vladimíra Martince v posledním utkání proti SSSR.
Matematika byla jasná. Tým Československa vstupoval do závěrečného duelu s dvoubodovým náskokem. V prvním vzájemném utkání zdolal sbornou 6:4. Ani těsná prohra o branku ho nemohla připravit o konečný triumf, podle pravidel by rozhodovalo skóre z obou vzájemných měření sil. V případě porážky o dva góly by to však byl rozdíl branek ze všech zápasů. Právě ten se nakonec obrátil proti svěřencům trenérů Guta a Staršího a připravil je o třetí zlato po sobě.
Běžela poslední minuta druhé třetiny a na ukazateli skóre svítil stav 0:2, na trestné lavici seděl Jiří Bubla. Vtom Pěrvuchin udělal chybu, puk se odrazil od hrazení a Vladimír Martinec se řítil na branku. Pod nohy se mu vrhl obránce Vasiljev. Pozdě, ale včas na to, aby Martinec nemohl dotáhnout blafák. Takhle i s pukem a brankářem Treťjakem skončil v síti.
Americký rozhodčí Ken Pierce stál blízko. Nejprve signalizoval gól, ale po rozhovoru s brankovým verdikt odvolal. Jeho nerozhodnost zplodila hokejový „gól století“. Kdyby se už tehdy brankové situace prověřovaly na videu, mohl celý turnaj dopadnout jinak.
Dozvuky nešťastného momentu brnkaly hráčům na nervy ještě ve třetí části. Rusové přidali zásluhou bratrů Golikovových třetí zásek. Hlinka chladnokrevnou kličkou jedenáct minut před koncem snížil na 1:3. V týmu se probudil bojový duch, šance střídala šanci.
V čase 58:38 si střídačka vzala oddechový čas, hrálo se v šesti bez brankáře. K ničemu to však už nevedlo. Krásný sen se rozplynul, smutek se zbarvil do stříbrné. Pro hokejisty to byla slabá útěcha, kapitán Hlinka přebíral trofej za druhé místo se zasmušilým výrazem. Někteří si i pobrečeli.
„Rozhodl gól, ale třeba to byl i některý jiný. Třeba ten na 6:4, který jsme dostali v prvním zápase okamžitě poté, co jsme dali šestý gól,“ vracel se Pavel Richter, který tehdy jako 23letý na šampionátu debutoval. Titulu se nakonec dočkal o sedm let později opět v Praze. Ale i v roce 1978 mnohé nasvědčovalo tomu, že by československému týmu triumf neměl utéct.
S pěticí pamětníků
Reprezentace se obměnila. Po zlaté Vídni 1977 skončil Jiří Holík, který se zúčastnil čtrnácti šampionátů, čtyř olympiád a nastoupil v 319 zápasech. Další dlouholetá opora, obránce František Pospíšil byl ještě na soustředění v Teplicích, ale pak to zabalil taky. Už se prý necítil.
„Měli toho dost. Ale kdyby tam byli, vyhráli jsme znovu,“ tvrdil ještě po letech Pospíšilův parťák z kladenské obrany František Kaberle. „Mohl jsem hrát a sám něco podělat,“ opáčil Pospíšil v jednom z rozhovorů pro Sport.
Hrát mohl ještě mistr světa z roku 1972 Jiří Kochta a měl životní formu. Jenže po neshodách v klubu byl na zásah vedení Sparty z reprezentace vyřazen. Devět hokejistů získalo s výběrem Československa v 70. letech třikrát titul mistra světa: brankáři Holeček a Dzurilla, Jiří Holík, Pospíšil, Hlinka, Machač, Bubla, Martinec a Bohuslav Šťastný.
Z nich nastoupilo v Praze pět. Holečka museli trenéři Gut a Starší hodně přemlouvat, aby se ještě jednou porval v dresu národního týmu o zlatou medaili. Nakonec se popáté stal nejlepším brankářem mistrovství světa a teprve pak se rozloučil. Stejně jako Oldřich Machač.
Hlinka měl před turnajem zraněné koleno, téměř měsíc netrénoval. „Na jiného hráče bych do poslední chvíle nečekal,“ přiznal Karel Gut. S kapitánským céčkem na dresu byl centr z Litvínova nejproduktivnějším hráčem týmu.
Comeback Kanady
Mužstvo se stejně jako o šest let dřív zabydlelo v Průhonicích. Na zápasy jezdilo za doprovodu policisty na motocyklu. Město se vyšňořilo v duchu tehdejších zvyklostí. Ze všech koutů a výloh na kolemjdoucí koukaly plakáty s hvězdami účastnických týmů. Z domácích hráčů padla volba na útočníka Milana Nového.
Roztály ledy mezi IIHF a Kanadou. Už v roce 1977 ve Vídni se javorové listy vrátily na světovou scénu s profíky z NHL, kteří nepostoupili do play off, nebo byli vyřazeni. Soubor v čele s Philem Espositem si někdy na ledě i mimo něj počínal jak loupeživá banda. Do Prahy se dostavil tým složený spíš z technických hráčů, i když těsně před zahájením v přípravě taky ukázali zuby.
