Rulíkovi pomohlo, že si nabil hubu, má jasno Hořava. Ať se od něj učí mladí
Společně dovedli do ráje litvínovský hokej, to když před devíti roky stáli na střídačce žlutočerného souboru a dirigovali k extraligovému zlatu. Miloslav Hořava s Radimem Rulíkem vytvořili perfektní trenérský tandem po lidské a pracovní stránce. Později se potkali v Mladé Boleslavi a i tady hledejte důvod tehdejšího razantního progresu Bruslařů. Není to náhoda. Třiašedesátiletý bard snáší na adresu o čtyři roky mladšího kolegy jen slova uznání.
Miloslav Hořava zmiňuje i minulost, která právě na blyštivé současnosti Radima Rulíka nese klíčový podíl. „Radimovi hodně prospělo, že si prošel i pády, díky nim si prožil vzestupy. Je v tomhle směru zkušený, zocelený. V minulosti si i nabil hubu, což mu do budoucna pomohlo,“ nepochybuje bývalý kolega kouče mistrů světa.
Zmíněné „nabití huby“ proběhlo i během společné krátké epizody ve Spartě v ročníku 2010/11, kde v říjnu převzali tým po Miloši Holaňovi a Davidu Volkovi, sezona však dopadla bídně – na dvanácté příčce a „boji“ ve skupině o udržení.
Rulíkovy cesty následovaly do Popradu, Košic, třetiligového Sokolova… Poté přišlo litvínovské vysvobození a opojení. „Výborně se mi s ním dělalo, pokaždé šlo o vynikající spolupráci. Sedli jsme si i lidsky,“ pokračuje Hořava. „I kdybych se snažil hledat něco negativního, nic nenajdu. Jeho síla spočívá v tom, že dokáže z týmů vyždímat maximum, to nejlepší, co v hráčích je. Přístupem, dodržováním disciplíny. Považuju ho za jednoho z nejlepších trenérů u nás,“ poví bez mučení.
Kolegův loňský nástup k áčkové reprezentaci Hořavovi dával smysl. Nedlouho předtím Rulíkově dvacítce těsně uniklo zlato z MS. „Radim byl v našem hokeji dlouho trochu opomíjený, byl v pozadí, přitom z mezinárodních podniků nemá nikdo tolik medailí a úspěchů jako on,“ vyzdvihuje Hořava i Rulíkův přínos při zlaté Vídni 2005 či juniorské zlato dvacítky z roku 2000.
Tehdejší zlatý valčík mnohonásobně přebijí jarní senzace v Praze. Tlak tehdy a teď na Rulíkovu osobu nejde porovnávat. „Radimovi jsem to hrozně přál proto, že hrát v Praze mistrovství světa je speciální zážitek a pak šlo i o to, že po Brnu to neměl jednoduché, malinko se na něj v novinách vlítlo kvůli nominaci,“ připomíná nervozitu po nepovedené generálce při turnaji EHT.
Tehdy Hořava přál Rulíkovi placku, výlov té nejcennější byl nad očekávání. „Věřil jsem, že by s klukama mohl udělat medaili. A že se udělal titul, to je naprosto skvělý! Radim si to zasloužil. Podle mě v nároďáku zúročil veškeré zkušenosti s prací s hráči v různých klubech. Je třeba i říct, že reprezentace je samozřejmě trochu jiná disciplína, není to vůbec založené na trénování.“
Jakmile Hořava dostane otázku, že by si jej eventuálně mohl Rulík přivolat k sobě do štábu, zůstane pevně na zemi. „Bylo by dobré tam případně dát někoho mladého, aby se něco naučil. Za mě naprosto nejlepší řešení. Dát k Radimovi trenéra, s nímž se výhledově počítá do dvacítky. Od koho jiného a kde jinde by se mladí kluci měli naučit řemeslo než od Radima a v prostředí národního týmu?“ pokládá otázku někdejší skvělý obránce, mistr světa z Prahy 1985.
