Úplně nejhorší varianta se vyloučila, ulevilo se Cibulkovi. Bál se, že olympiáda je v trapu
Štěstí v neštěstí? Snad ano. Tomáš Cibulka bude doufat. Nejen on, spolu s ním celý českobudějovický Motor i realizační štáb hokejové reprezentace. Bek národního týmu patří v tuzemsku k tomu nejlepšímu, co defenzivní složky nabízejí, ne náhodou se o 21letém zadákovi mluví v souvislosti s nominací na únorovou olympiádu v Miláně. Jenže čtvrteční karambol v duelu se Švédy v Ängelholmu mu vystavil okamžitou stopku. Kulhající obránce brzy opustil střídačku a v pátek ráno i Skandinávii. Už je doma a teď napjatě čeká na výsledky detailního vyšetření, prvotní zkoumání poukázalo na možnou trhlinu v zadním stehenním svalu.
Tomáši, tušíte, jak to s vámi celé dopadne?
„Ještě ne. V nemocnici mě čeká vyšetření magnetickou rezonancí, pak se uvidí. Zatím se to nedá odhadnout, až podle rezonance. Poté se zřejmě bude moct odhadnout doba rekonvalescence.“
V zápase šlo o dvojnásob smolný moment, po vašem pádu na led tým navíc inkasoval první gól. Švéd vás tam otravoval holí, následoval nekoordinovaný pád. Váš pohled na to všechno?
„Pustil jsem si to hodněkrát… Takových soubojů najdete v zápasech spoustu, Švéd mě zezadu natlačil k zemi, ale ještě se mi nikdy nestalo, aby mi tímhle způsobem odjela levá noha. Trochu jsem si ji přisedl, hned jsem ucítil, že se v noze stalo něco, co by se stávat nemělo. Poměrně brzy se zjistilo, že utrženého tam nic není, takže ta úplně nejhorší varianta se mohla vyloučit. To se mi hodně ulevilo. Náš doktor (Tomáš Vyskočil) říkal, že to mohlo dopadnout mnohem hůř. Ale jak říkám, podrobnosti se teprve dozvím.“
Ideální varianta tedy zní: lehčí poranění hamstringu?
„Snad to něco takového bude, nejspíš jde o problém v místě, kde se sval upíná k sedací kosti. Doufám, že to nebude nic špatného, co by mělo znamenat dlouhou pauzu. Bolí to, ale chodím.“
Co se vám bezprostředně po zranění honilo hlavou, třeba právě v souvislosti s olympiádou?
„Hned mi došlo, co všechno je v sázce. V kabině to pro mě nebyly zrovna příjemné chvíle, hlavou se mi honila spousta věcí. Nebylo to ani trochu příjemné. Kdyby mělo jít o něco zlého, bylo mi jasné, že bych se mohl zcela rozloučit s dalším srazem i s vidinou olympiády. Teď budu doufat, že mi zranění dovolí dostat se na prosincovou akci ve Švýcarsku. Věřím, že dostanu možnost zabojovat o nominaci do Milána. Snažím se brát to pozitivně, jak jen to jde. A doufat, že můj návrat na led proběhne, co nejrychleji to bude možné.“
Nároďák? Nejde o úroveň, na kterou bych neměl
Všeobecně se ví, že máte slušnou naději zahrát si na pětihvězdičkové únorové akci v Itálii. To s sebou přináší určitou nervozitu, tlak na výkon. Jak jste si nastavil myšlení, aby vás nedohnala blízkost šance?
„Věděl jsem, že nějaká je. I pan Židlický mi říkal, že chce, abych jel na nároďák s cílem zabojovat o olympiádu. S tím jsem na sraz reprezentace přesně jel. Ne si jen tak zahrát za nároďák, ale ukázat to nejlepší, co ve mně je. Bohužel to dopadlo tak, jak to dopadlo. Je to škoda o to větší, protože – snad to mohu říci – v sobotu s Finy jsem měl hrát v první lajně a na první přesilovce. Mohl jsem ukázat, co všechno ve mně je. Ale stalo se a teď se budu upínat k další akci v prosinci.“
V extralize sklízíte chválu za suverénní výkony, asi ovšem sám cítíte, že reprezentační akce jsou kvalitou zase o kus výš a potřeboval jste na ní přesvědčit trenéry, že se zkrátka jen přizpůsobíte rychlejšímu tempu a přitom si ponecháte své herní vlastnosti. Dá se to takto říci?
„Ano. V nároďáku je to rozhodně rychlejší a celkově výš než extraliga, já ale věřím, že na ten přechod mám a že nejde o úroveň, na kterou bych neměl výkonnostní dosah. O to víc mě to zranění mrzí. Přes to všechno věřím, že příště ukážu ještě víc, než bych třeba předvedl na nynější akci. Zkrátka si věřím a chci všem ukázat, že na to mám.“
Co vám napověděla půlhodina duelu se Švédy?
„Řekla mi, že je to tady o něco rychlejší než extraliga a zároveň, že tenhle hokej můžu hrát úplně v klidu. Není to nic, co bych nezvládl. Vnímám to tak, že s přibývajícím prostorem a časem na ledě bych si na puku věřil víc a víc. Věřím, že by tam ode mě přišly i věci navíc, které mě dělají hráčem, jakým jsem. Hlavně v útočném pásmu bych si dovoloval víc a víc, něco bych vytvořil. To samé na přesilovce.“
