Sýkora: Náušnice u hráčů nemusím

„Pouhým pousmáním to asi nepřejdu. Co si budeme povídat, tenhle věk je u nás spojený s důchodem," vykládá kouč reprezentantů do dvaceti let. Ale usmívá se u toho...

Marek Sýkora na střídačce? To spojení bylo vždy zárukou kvality, precizního vedení. Plzeňský rodák to prokázal nesčetněkrát - doma na západě Čech, v Pardubicích či nedávno v Magnitorsku, kde do velkého hokeje uvedl Jevgenije Malkina.

Poté, co na jaře vytáhl reprezentační „osmnáctku" z bahna druhé divize MS, dostal na starost dvacetileté. S nimi v prosinci vyrukuje pro medaili na šampionát do Kanady. A už jako šedesátiletý kmet.

Povídejte, cítíte se na ten věk?
„Jo, jo, cítím. Teď jsem se stal podruhé dědečkem, všelijaké indicie tomu nasvědčují (usmívá se). Abych se ale ráno díval do zrcadla a zjišťoval, jak to se mnou vypadá, to ne. Beru to jako fakt."

Je pro chlapa se svěží myslí nepříjemné docílit věku začínajícího číslicí 6?
„Musím uznat, že z pohledu té šestky mi to není dvakrát příjemný. Při padesátce jsem mávnul rukou, kdežto šedesátka je zlomová. Trošku se s tím musím vyrovnávat, pouhým pousmáním to asi nepřejdu. Co si budeme povídat, tenhle věk je u nás spojený s důchodem. Vždycky to tak bylo, šedesátka rovná se penze. Ale co, já se s tím nějak vyrovnám." (usmívá se)

Však vy se do důchodu nechystáte, ne?
„Pokud budu mít u hokeje práci, tak ne. To bych vážně nechtěl. Všichni zkušenější a moudří povídají, jaké to je skočit do důchodu. Jakmile jednou vlezete do bačkor, je s vámi konec."

Představa sladkého nicnedělání, dovolených u moře s vínem v ruce s vámi nic nedělá?
„Jenom přes léto, jinak mě to nerajcuje. S paní jsme si letos užili sluníčka i tepla dost a doufám, že v tom budeme pokračovat. Ale přes sezonu jsem zahlcenej hokejem."

Šedesátka se vám nelíbí, chce se vám tedy vůbec do oslavy?
„To zase jo! Chystá se docela velká akce, příjemné setkání mých nejbližších, kamarádů a známých. Na to se těším. Nepočítám, že dostanu houpací křeslo nebo důchodcovské bačkory. Ty mi jsou obzvlášť nesympatický. Ani křeslo neberu, je zbytečně velké, zabírá moc místa, skoro se nepoužívá. Myslím, že budu zavalen hromadou červeného vína."

Připravujete reprezentační tým, vedle sebe máte mladé. Ti vám ani nedovolí stárnout, nebo ano?
„To říkáte přesně. S trénováním juniorů mě potkalo to nejlepší, co mě potkat mohlo. Moc rád bych byl s klukama úspěšný a zůstal u juniorů delší dobu. Na závěr mojí kariéry je to moc příjemný. Sice ne nijak lukrativní po finanční stránce, zato mě ta práce hodně baví."

Velíte o čtyřicet let mladším svěřencům. Máte v sobě tendence je otcovsky vychovávat?
„Musím se přiznat, že tu chuť společensky je vychovávat, v sobě mám. Mně se na mladých líbí spousta věcí, zároveň u nich řadu věcí nemusím."

Co třeba?
„Například náušnice. Nebo ta móda čepic s rovným kšiltem, co k nám teď přicházejí z Ameriky nebo odkud. Kluci přijdou do restaurace, nechají si je na hlavě, kšiltem dozadu... Špetku základní slušnosti a bontonu bych jim docela rád předal. Jenže nakonec od takových akcí upustím. Řeknu si, kristepane, snad je teď nechceš vychovávat?! Takže to pak nechám být. V drtivé většině případů."

A kdy ne?
„Když jsem v ráži a nabuzenej, určitou invektivou toho kluka mírně zesměšněním. Ale málokdy."

Ty náušnice v uchu, nose či jinde jste zakázal?
„To ne. Kluci se jen dozvěděli, že se mi to nezdá. Podle mě to prostě do hokeje nepatří. Jsem stará škola, nedá se nic dělat. Na druhou stranu, sám víte, že mám rád tvrdou rockovou muziku. Kdyby si kluci v kabině pustili Michala Davida, okamžitě to vypínám a pouštím Metalliku." (směje se)

Mladí si vytvářejí specifický jazyk, mluví ve zkratkách. Stalo se vám, že byste jim nerozuměl?
„To ne, snažím se být v centru dění. Nenarazil jsem na slovíčko, kterému bych nerozuměl. Abyste si nemyslel, já vím, co je to skype nebo ICQ (směje se). Používám to. A pokud mi nějaká novinka unikne, zeptám se. Ale nedělám ze sebe někoho, čím nejsem, nesnažím se k mladým chovat příbuzně."

Sprostá slova vám nevadí?
„Tak ta mi vadí. Vulgarity obecně nemusím, těžko je snáším. I u fanoušků. Já je samozřejmě občas před hráči použiju, ale to je výjimečná situace, kdy si to ten moment vyloženě žádá."

Povězte mi, jak dlouho se ještě míníte bavit a stresovat hokejem?
„Smlouvu mám se svazem ještě na příští rok. Mistrovství světa dvacítek si žádá úspěch, takže bych rád kontrakt naplnil beze zbytku. Nechtěl bych skončit jako můj táta, který vstupoval do nižších lig a svoji kariéru uzavíral v provinčních městech."

Nosíte ještě v hlavě Rusko?
„Cožpak o to, nabídky mám stále, Rusové se mi ozývají pořád. Já vám nevím… Rozhodně to nevidím padesát na padesát, mně se tam totiž už nechce! To říkám na rovinu. Na druhou stranu to úplně nevylučuju. Kdyby znovu přišla nabídka z opravdu dobrého mužstva, jako před nedávnem, třeba z Moskvy, uvažoval bych o ní. Loni jsem měl řadu skutečně exkluzivních nabídek a lidi se mi divili, proč jsem nedal osmnáctce sbohem a nešel vydělávat do Ruska.“

Člověk umí dlouho odolávat, málokdo však permanentně. Nepřemýšlel jste, že „dvacítku“ opustíte?
„Víte, kdyby se šampionát konal až v dubnu, neříkám, že ne. Ale on je na přelomu roku a kdybych teď reprezentaci opustil, bylo by to ode mě absolutní ignorantství.“

S šedesátkou na krku mnozí bilancují. Co vy? Pokud se ohlédnete, na co jste pyšný?
„Rád budu vzpomínat na svoje trenérské úspěchy. Jako hráč jsem byl průměrněj, to tvrdím pořád. Přestože jsem s Jihlavou získal mistra republiky. Ale za Duklu jsem tenkrát hrál jen pár zápasů jako záklaďák, navíc protekčně. Jeden slušný úspěch přesto mám, juniorského mistra Evropy z Finska. Se mnou tam hráli Ivan Hlinka, Bohouš Ebermann.“

Jako trenér nezapomenete na které úspěchy?
„Za svoje nejlepší kusy považuju ligové finále Plzně s Trenčínem v jednadevadesátém. Moc rád vzpomínám i na finále s Pardubicemi proti Olomouci. A pak si cením práce v Magnitogorsku. Titulu jsme byli neskutečně blízko. Občas na to myšlenkami zabrousím, na to finále se mi špatně vzpomíná. Říkám si, ty vole, jak to mohlo takhle dopadnout…“

A na druhou stranu, na co byste nejradši zapomněl?
„Určitě na svůj odchod z Plzně před dvěma lety. Hráli jsme ve Varech a fanoušci Plzně řvali Sýkora ven. To mi vadilo hodně. Nezasloužil jsem si to. Řada hráčů se proti mně asi postavila, i když mi to do očí neřekli. Vyrovnal jsem se s tím, ale kdykoliv si na to vzpomenu, jsem naštvanej.“

Co říkáte Strakově plzeňskému obrození? Zároveň však v klubu není dostatek peněz…
„O těch finančních problémech jsem nevěděl. Jinak je to jednoznačný, Martin to tam celé ohromně pozvedl. Mám k němu vztah, protože za mě on přišel do plzeňského áčka. Lajna Kampf, Straka, Volák byla vynikající, válčili jsme o titul. Martinovi jsem říkal, že jeho parádní návrat je špatnou zprávou pro český hokej. Že on, v šestatřiceti letech, to tady úplně obrátil. Myslel jsem to dobře, snad to Martin tak pochopil. Ale až přijde na oslavu, radši se mu omluvím.“ (usmívá se)