Jakub Kovář: Nejtěžší bylo chytat pod injekcemi

Přepočteno na utkání, strávil na ledě víc než 52 zápasů. Dohromady zhruba jednu třetinu chyběl, ale vynahradil si to v prodlouženích. Překonal tím pro mnohé nezničitelný počin tehdy vsetínského Radovana Biegla ze sezony 2003/2004. „Moc si toho cením, protože často bylo náročné hledat pořád stoprocentní motivaci,“ přiznává gólman Mountfi eldu. Jeho forma a nezdolnost dotlačily tým k postupu do čtvrtfi nále play off .



Jaký je to pocit být rekordmanem extraligy?
„Určitě moc příjemný. Trenéři na mě celou sezonu sázeli a jsem za to rád. Věřím, že jsem se jim svou výkonností a vytrvalostí alespoň trochu odvděčil.“

Kam zatím ve své kariéře tenhle úspěch řadíte?
„Já to neberu úplně jako úspěch v pravém slova smyslu. Úspěchy snad v kariéře zažiju v tom, že něco vyhraju s týmem. Tady jde spíš o to, že až se jednou ohlédnu za svou kariérou, tak to bude věc, na kterou si velice rád zavzpomínám a budu rád, že jsem něco takového dokázal. “

Kdy v průběhu sezony jste začal vnímat, že je reálná možnost odchytat všechny zápasy?
„Bylo to někdy začátkem nového roku. Zbývalo asi sedmnáct zápasů do konce základní části, tak jsem si říkal, že bych to mohl vydržet.“

V létě ze dne na den skončil Roman Turek, s kterým jste se měl v brance střídat. Napadlo vás tehdy v nějakých fantastických snech, že byste mohl odchytat veškerá utkání?
„To rozhodně ne, ale ty fantastické sny nejsou jen o tom, kolik toho odchytáte, ale spíš jak to odchytáte. Kdyby se mi v sezoně nedařilo držet určitou výkonnost, tak bych určitě všechny zápasy neodchytal. To, že se mi docela dařilo, byl hlavní důvod, proč jsem dostal možnost tolik toho odchytat.“

Říct, že se vám docela dařilo, je hodně skromná formulace. Bez vašich vynikajících výkonů by Budějovice těžko mohly pomýšlet na přímý postup do čtvrtfinále…
„V dnešním hokeji to tak prostě je. Žádný tým by nic nedokázal bez dobrého gólmana. A když zmiňujete čtvrtfi nále, tak právě play off je vždycky soubojem gólmanů. Ten, který má nejlepší formu a nejlépe se na vrchol sezony připraví, ten bude vyhrávat.“

V tomhle máte po vynikající základní části výhodu, že?
„Je vždycky ošidné mluvit o tom dopředu. Já jsem hrál play off kanadské juniorky, připravoval jsem se na něj, jak jsem mohl, a po čtyřech zápasech jsem letěl domů. Tak doufám, že tentokrát to bude lepší.“

Zpátky k rekordu. Jak jste se vůbec dozvěděl, že existuje Bieglův zápis ze sezony 2003/2004?
„Pochytil jsem to od Roberta Záruby, když o tom mluvil někdy v průběhu sezony v České televizi. Zbývalo asi patnáct zápasů, tak jsem si zkusil cvičně spočítat, kolik bych musel ještě odchytat minut, abych na ten rekord dosáhl.“

Co vám tehdy vyšlo?
„No, nic optimistického. (usmívá se) Vyšlo mi, že musím odchytat všechny zápasy plus ještě tři pětiminutová prodloužení. Říkal jsem si, že to nebude sranda, ale nakonec tam těch nastavení bylo snad pět.“

Z pozice gólmana by eventuálně nebyl problém za jednogólového vedení přispět k nějaké té remíze, ne?
„Říkal jsem si, že v nejhorším bych si ošetřil nějaký zápas, aby došlo k nájezdům. (směje se) Ale ne, samozřejmě si dělám srandu. Když člověk nastoupí do zápasu, na žádné statistiky nebo rekordy nemyslí a soustředí se jen na to, aby pomohl týmu vyhrát utkání.“

Vybavíte si nejtěžší moment sezony?
„To byla určitě série špatných výsledků v listopadu. Po dvou měsících základní části jsme měli s Pardubicemi nejmíň obdržených branek, jenže během pár zápasů jsme se dostali mezi čtyři nejhorší týmy v téhle statistice a to mi rozhodně nebylo moc do zpěvu. Navíc jsme se propadli tabulkou asi o osm míst dolů.“

Jakub Kovář • ČTK

Ani v tu chvíli se vám nechtělo z branky?
„Cítil jsem, že moje výkonnost není špatná, a věděl, že když budu dál makat na sto procent, tak se to zase obrátí. A stalo se. Kolem Vánoc se nám to povedlo zlomit a nakonec jsme skončili jako druhá nejlepší obrana extraligy, což je docela dobrá vizitka.“

Řešil jste s trenérem Výborným v průběhu sezony své nasazování?
„S trenérem jsme to vůbec neřešili. Jen za mnou občas přišel kouč gólmanů a ptal se mě, jestli si nechci na chvíli orazit.“

A vy jste nechtěl…
„Některé zápasy k tomu vybízely, ale bylo mi řečeno, že hlavní trenér chce, abych chytal co nejvíc. Tedy pokud se na to budu cítit a budu zdravý. Jelikož jsem chytat chtěl, neměl jsem důvod říkat, že nechci.“

Fyzická únava pro tak mladého gólmana nebyla nic nepřekonatelného. Ale co psychika? Opravdu dostala takový záhul?
„Psychika dělá u gólmana mnohem víc a dost hýbe i s fyzičkou. Paradoxně ale největší problém jsem neměl s psychikou, nýbrž se zraněním. Bylo to v prosinci a já se bál, že mi skončila sezona.“

Jak to?
„Nechtěl bych specifikovat, čeho se to zranění přesně týkalo, ale přišly velké problémy a já musel tři zápasy absolvovat pod injekcemi. A přiznám se, že i ve velkých bolestech. Teď to tady klepu na dřevo, že se to spravilo, bolesti ustoupily a drží to. Ale tehdy to nebylo příjemné.“

Jenže vy jste to na sobě nedal znát. Ani tehdy jste si neřekl o odpočinek. Proč?
„Bavili jsme se o tom s realizačním týmem. Buďto jsou komplikace tak velké, že to nemá cenu natahovat a je třeba podstoupit nějaký zákrok, čímž by pro mě možná skončila sezona, anebo se kousnu a překonám to. Zkusil jsem to a zrovna v tom zápase se nám doma povedlo porazit Kometu, a nastartovat tím sérii výher. Utkání na to jsem dokonce vychytal nulu…“

Vraťme se ještě k té psychice. Tvrdil jste, že občas byl problém se soustředěním, motivací. Projevovalo se to hodně?
„Určité problémy přišly, to musím přiznat. Vybavím si třeba předposlední domácí zápas s Litvínovem, kdy se hrálo po dlouhé přestávce, byl to takový nudný hokej, nešlo na mě moc střel… Bylo hodně těžké se namotivovat.“



Napadlo vás v průběhu sezony, že byste třeba nešel na trénink, abyste si odpočinul od hokeje?
„Nedělá mi problém přijít do šatny a jít na trénink. Naopak já se na každý těším. Spíš to byl občas problém při těch zápasech. Když jsem seděl o přestávce v šatně a viděl jsem na hodinách, jak se čas do startu další třetiny krátí, přepadaly mě myšlenky, že už se mi na ten led zpátky prostě nechce.“

Ale vždycky jste šel. Nechal jste se vystřídat akorát dvakrát a to bylo kvůli nepříznivému vývoji utkání…
„Věděl jsem, že to je moment, kdy se člověk musí kousnout a najít v sobě sílu, aby tyhle myšlenky překonal. Vždycky se mi to povedlo a nakonec jsem za to rád, protože jinak bych ten rekord nepokořil.“

Co přesně jste prožíval za pocit?
„Těžko se to popisuje. Jste unavený, máte toho plné zuby a pocit, že už se vám nic nechce. Přitom víte, že do toho musíte jít znovu. Vy byste strašně chtěl, ale tělu a hlavě se už vůbec nechce.“

Jak jste s tím bojoval?
„Prostě jsem se sebral a šel. Když jsem se pak vrátil na led, uvědomil jsem si, jak tam spoluhráči padají do střel hlavou napřed. Na tribuně jsou diváci, kteří sledují utkání v nervech napnutí, jak to dopadne, drží vám palce. To byl ten nejlepší lék.“

Když se vám nechtělo ze šatny, co byste nejradši dělal?
„Seděl v kabině, nebo šel jen na střídačku a konečně si užil zápas bez nervů.“

Nyní vás čeká pauza a pak čtvrtfi nále s Vítkovicemi. Bude to pro vás a vaši psychiku něco jiného, než dosavadní zápasy?
„Jiné to bude v tom, že už nebudu mít žádný strach o motivaci. V každém zápase se hraje o hodně a budou to asi nejtěžší zápasy mojí dosavadní kariéry. Doufám, že spoluhráče, trenéry a fanoušky nezklamu.“