Hradec oddálil i Bednářův konec: Nesmíme polevit, jinak nás sežerou!
Byl to jiný Hradec a o pořádný kus. Tentokrát dokázal s Libercem držet tempo, nejančil, proměnil dvě přesilovky, vyhrál 2:1. V obou gólech měl prsty kapitán Jaroslav Bednář. „Když nám teče do bot, umíme se semknout, bylo to vidět,“ ulevil si, že ještě není konec sezony. Mountfield poslal čtvrtfinále s Libercem do sedmého zápasu, který se hraje u něj v pondělí.
Měli jste velké rozbory a analýzy té poslední bídy, kdy vás Liberec herně přejel, nebo se v domácím zápase radši nikdo moc nepatlal?
„Snažili jsme se být co nejvíc pozitivní, podporovat se. Každý věděl, o co se hraje, že to může být poslední zápas sezony. Doufám, že bylo vidět, jak jsme na ledě nechali všechno, ať se děje, co se děje. Byla to důležitá výhra, moc.“
Hrabal tým i kvůli vám, aby vaše poslední sezona kariéry nekončila takhle smutně, v porážkách?
„Ne, to si nemyslím, ani náhodou. Tady každej hrabe za tým, ale pak samozřejmě i kvůli sobě, většině kluků končí smlouva, záleží, jak se ukážou.“
Pro vás to ale velký osobní příběh byl...
„To musí. Jdete do šestého zápasu, prohráváte 2:3 a hraje se venku? Je to těžší. My jsme tam nechali úplně všechno, z toho mám úplně největší radost.“
Kdo má teď před sedmým duelem výhodnější pozici?
„Před pátým zápasem jsme říkali, jak to jsme my, protože jedeme domů a nedopadlo to dobře. Hlavně musíme sebrat veškeré síly, které máme, najíst se, vyspat a být nachystaní. Jakmile polevíme, doslova nás sežerou. Střídání za střídáním musíme jít na sto procent, to je jediná cesta.“
Dali jste dva góly a oba v přesilovkách. Co jste s nimi provedli, když do teď moc nešly?
„Kouky (Petr Koukal) přišel s nějakým modelem, který hraje Petrohrad, v první třetině jsme to zkoušeli si dávat puky zpoza branky, moc se to nejdřív neosvědčilo. Ale pak to tam Ruda Červený propálil z úhlu. Před tou poslední přesilovkou mi něco blesklo do hlavy, že bychom mohli zahrát diamant, Kouky se uvolnil, já mu to dal, prostřelil všechno před sebou, trefil Radka Smoleňáka a bylo to. Parádní pocit.“
Nebyl jste překvapený, jaká rána z Koukalovy hokejky vyletěla?
„Hlavně jsem byl překvapený, že vůbec vystřelil. Je na tom stejně jak já, pořád vymýšlí nějaké nahrávky, tloukl jsem to do něj celý zápas. Naštěstí zavřel oči, vypálil a propadlo to tam. Po zápase jsme si to v dobrém samozřejmě připomínali. Musí víc střílet.“
Celkově jste hru hodně zjednodušili, klidně od půlky jste házeli puky na branku, aby je Will vyrazil před sebe. Patřilo to do taktického plánu?
„Někdo střílet musí, mě stlačují při přesilovce hluboko do rohu, z něj střílet nebudu, to dá rozum. Tím pádem se odkrývá místo na modré pro Péťu a pro druhého Péťu (Zámorský + Koukal).“
Vstávání na zápas, který se hraje v 11 dopoledne, bylo vlastně jaké?
„Strašný. Já vůbec nespal.“
Nervozita?
„A vypadám na to?“ (směje se)
Právě že ne, proto mě to tak zaráží. Takže jste si maloval přesilovky?
„Taky ne, to byla fakt spontánní situace. Šel jsem spát brzy, ale celou noc jsem se převaloval, to víte, starosti. Spánek blbý, ale na ledě jsem se cítil dobře, tyhle brzké hodiny mi vyhovují. Kdyby se hrálo od pěti, tak jsme to třeba nezvládli.“
Takže jste vstával před zápasem v kolik?
„Málokdo to asi ví, ale Roman Kukumberg je těžký zálesák, vstával snad v pět. Jakmile se tam začal převalovat, vzbudí celej hotel, včetně mě. Takže já byl tak v šest vzhůru.“
