Jeřábek na bruslích: Kdo naši grupu nezná, ten nepochopí. Moták? To je...
Jeho těžké zranění zatřáslo snad každým. V závěru základní části došlo v duelu Třince s Pardubicemi k nešťastnému a strašidelnému karambolu, z nějž Jakub Jeřábek „vyšel“ s otevřenými zlomeninami holenní a lýtkové kosti. Z ledu jej odváželi na nosítkách, následovala rychlá operace a doufání… Doufání, že se vrátí ke sportu. V neděli večer se postavil na brusle a se svými parťáky juchal se zlatou medailí na krku. Příběh napsal neskutečně sladkou tečku. „Tohle byl můj sen,“ odpovídal na otázky iSport.cz. Po zisku titulu vynikající obránce povyprávěl i o trenéru Motákovi a šéfovi Moderovi.
Zdánlivě obyčejná věc pro hokejistu, stát na bruslích. Jaké to je ale potom, co jste zažil?
„Zažívám neuvěřitelný pocit! Bez toho, abych to zkusil, bych neriskoval. Od fyzioterapeutů a od doktorů jsem dostal svolení. Je to skvělý, ale nebudu blbnout a spěchat.“ (usmívá se)
Předpokládám, že jste to na bruslích zkoušel kvůli eventuální oslavě na ledě. Nebál jste se, že titul zakřiknete?
„Bylo to tajný, kluci o tom nevěděli. Až nakonec ulítla jedna fotka, ale to bych neřešil. Klukům jsem postupně dával info, jak se zlepšuju, trochu jsem se snažil je motivovat. Tohle byla poslední věc a můj sen. Nazout brusle a zvednout pohár.“
Jak je možné, že to Třinec zase zvládl? Už čtvrtfinále s Budějovicemi bylo těžkou zkouškou, nemluvě vůbec o semifinále se Spartou…
„Já vám to neumím vysvětlit. Protože tohle je něco neskutečného. Už minulý rok jsem říkal: Kdo v naší šatně není a tuhle grupu nezná zevnitř, tak to moc nepochopí.“
Jak jste se naučili nevzdávat ani za stavu, kdy by to všichni ostatní položili? Spousta týmů by na to chtěla přijít…
„Je tady ohromné srdce a hlavně skvělý charakter. A ještě houževnatost.“
Věřil jste vážně za každé chvíle? I když do konce vaší sezony zbývala sekunda a Daniel Voženílek nahazoval puk zpoza branky na Jakuba Kováře?
„Věřil jsem. Věřil… Škubal jsem si vlasy a věřil. Furt jsme věřili.“
Po operaci jste brzy začal cestovat s týmem na venkovní zápasy. Jaké to bylo přesouvat se o berlích?
„Od pátého zápasu na Spartě jezdím s klukama jako maskot… (usmívá se) I z téhle pozice pro mě bylo neuvěřitelný být s touhle partou. Oni mi to vraceli výsledky. Všem jim moc děkuju.“
Zranění se hojí dobře?
„Jde to dobře, musím říct. Věřím, že se přes léto dám do pořádku. Jen nesmím dělat kraviny, mám docela čas. Snad všechno půjde zase dál, jak má.“
Zažil jste pověstnou třineckou DNA i někde jinde? Aspoň náznakově?
„Náznakově, když jsem byl součástí týmu ve Washingtonu.“
Po Václavu Varaďovi převzal tým Zdeněk Moták. A hned vás doprovodil ke dvěma titulům. Jaký je to kouč vašima očima?
„Trenér, který dodává týmu obrovský klid. Taky nadhled a neuvěřitelnou zkušenost. A co je taky hodně důležité, to je jeho lidství. Co si budeme povídat, spousta lidí si v určitých situacích neuvědomí, že hokej je pořád jenom sport. Pan Moták do toho dokáže dát i empatii, což je důležité.“
A nejede na sebe, přidal bych. Což tým také hodně ocení, že?
„Stoprocentně.“
Další věc. Když vidím majitele Jána Modera, jak dýchá a žije s mančaftem, to se taky nevidí všude. Váš pohled?
„Nevidíte, že by šel majitel do kotle a fandil tam. Doufám, že se na mě nebude zlobit, když prozradím svou aktuální příhodu s ním. Když se mi stalo to zranění, pan Moder byl v Americe. Ráno kolem půl deváté mi někdo klepe na nemocniční pokoj. Říkám si, kdo to může být, nikoho nečekám… A ve dveřích se objevil pan Moder, přijel se na mě podívat.“
Žádné překvapení. Jak vůbec vaše těžké zranění prožívala vaše sestra Markéta, vynikající házenkářka?
„Ta prožívá všechno naplno. Stejně jako já s ní, tak ona se mnou. Když viděla záběry v televizi… Píšeme si a gratulujeme navzájem. První, co s rodinou podnikneme, tak se chystáme za ségrou do Dánska.“
