Dělostřelci Slovákovi pomohla víra: Modlil jsem se i v kostele
Celou sérii to tam šil. Vedle. Do hráče. Mimo bránu…. Tomáši Slovákovi ne a ne vyjít ta správná rána. Až v sedmém zápase to přišlo. Elitní bek Plzně nejdřív výstavní bombou otevřel skóre, ve třetí třetině pak jeho tečovaný pokus rozhodl o postupu Indiánů přes houževnatou Vervu. Slovenský zadák po vítězné trefě zvednul zrak k nebi a poděkoval tomu nahoře. Právě o takový scénář ho prosil…
Komu směřoval onen pohled k nebesům?
„Jsem silně věřící člověk, takže jsem děkoval pánubohu, že nám dal víc štěstíčka a že jsme to vyhráli.“
Obracel jste se k Bohu i během série?
„Ano, chodil jsem i do kostela a stále jsem se modlil. Věřil jsem tomu, že s námi (Bůh) bude až do konce a jsem nesmírně rád, za celou Plzeň, že jsme to zvládli.“
Pomáhala vám vaše víra v sérii?
„Určitě. Člověk na tom někdy není psychicky úplně nejlíp, někdy se dostaví i únava a mně osobně v takových chvílích pomáhá právě víra.“
Tušíte, jak jste trefil Nicka Johnsona při vítězném gólu? V tom musela být vyšší síla…
„Sám nevím, s Nickym jsme se o tom po zápase bavili. Zdálo se mi, že jsem mu nastřelil brusli, puk změnil směr a prošlo to litvínovskému brankáři mezi nohama.“
Zato svou branku na 1:0 jste trefil náramně. V sérii vám rány od modré moc nevycházely, takže ta správná se dostavila v pravý čas, souhlasíte?
„Je pravda, že už tam byla trochu frustrace. Za těch šest zápasů jsem měl dost střel a kluci z Litvínova mi to velmi dobře blokovali, navíc v brance byl vynikající Francouz… Jsem rád, že to přišlo v pravou chvíli. Tomáš Vlasák skvěle naznačil, hodil mi to na střelu, nikdo proti mně, kdo by blokoval, tam nebyl, tak jsem se jen podíval před sebe. Kluci mi říkali, že mám střílet nahoru, tak jsem to trefil. A díky pánubohu, že to tam prošlo.“
S Litvínovem to byla velká přetahovaná, jak hodnotíte celé čtvrtfinále?
„V koutku duše jsem na tohle myslel. Říkal jsem si, že to bude na sedm zápasů. V předchozím domácím zápase jsme neudělali rozhodující krok, teď už jsem ale věřil, že v sedmém zápase se to zlomí a že to zvládneme…“
