Šlégr: Bolest je extrémní. Listí neshrabu, ale na hokej chodím
Kumpáni z týmu už si dávno dávají šlofíka před večerní šichtou. On ne. Jiří Šlégr, který by to všechno už mohl jen sledovat s kravatou z kanceláře, jde na věc. Rozbruslení hráčů, kteří jsou připraveni do čtvrtfinálové akce, se ho netýkalo, tak i přes pekelnou bolest zad natáhne tepláky, nazuje brusle, napaří kulicha a na led vyráží s druhou partou.
Uvidíme vás ještě v téhle sérii přímo v zápase?
„Zatím o tom neuvažuju, protože mužstvo funguje, jak má. Není to potřeba. Já do téhle sezony nastupoval s tím, že budu rád, i když odehraju jeden zápas. Nakonec jich bylo sedmnáct, převážně doma. Jsem hlavně strašně rád, že náš tým má určitý směr a dodržuje, co jsme si řekli. Abych já dneska nastupoval? S mým zdravotním stavem to zaprvé vůbec není dobré, navíc naskakovat do něčeho, co funguje, postrádá smysl.“
Přesto tipujeme, že vás musí mrzet, že u toho teď nejste přímo v centru dění.
„Pro mě je spíš těžké, když vidím náš narvaný stadion s úžasnou atmosférou. To mám vždycky husí kůži a jsem nabuzený, že bych do toho chtěl okamžitě vlítnout. Ale pak se člověk podívá na realitu a uvědomí si, že ti kluci opravdu hrají pěkně a nebylo by správné, abych šel se svým průměrným výkonem zabírat místo.“
I tak jste se po čtyřicítce dokázal vrátit do formy, abyste byl týmu pořád platný, když vás využije.
„Proto mě těší každá chvilka, kdy s tímhle mužstvem jsem. Obrovsky si vážím toho, že jsem byl vůbec schopný ještě nastoupit a že mě ti kluci vzali. Proto jsem teď šel i na střídačku, kde jsem nebyl během sezony. Rozdělili jsme si s trenéry role, Miloš (Hořava) dělá obránce, Radim (Rulík) útočníky a já víceméně sleduju soupeře.“
Jak je na tom zdraví, které vám ničí závěr kariéry?
„Není to dobré. Proto nechodím na led ve výstroji, ale jen v teplákách pomáhám s tréninkama. Sice jsem byl na obstřiku, ale ten tentokrát bohužel nepomohl jako minule, záda bolí extrémně. Ale to neznamená, že za pár dní zase do výstroje nepůjdu. Je třeba se udržovat, protože nikdy nevíme, jestli se nezraní dva tři obránci.“
Nezavání ve vašem případě oddanost hokeji hazardem, když už máte mimo jiné sešroubované dva obratle?
„Určitě zavání. Jsem připravený tomu ještě tenhle konec obětovat a budu věřit, že se nic vážného nestane. Ani nemyslím, že hrozí riziko kvůli těm šroubům, snad budou držet. Jo, kdyby prdly, tak by to byl opravdu průšvih. (směje se) Jde spíš o to, že mám artrózu v míšním kanálku a samozřejmě jakékoliv zavadění o nervy mi střílí do nohou. Minule po obstřiku jsem přestal cítit sval na noze a musel jsem pak cvičit, abych ho probudil, protože jsem nebyl schopný udělat dřep. Teď už je to lepší, ale furt ne ideální.“
Kdekdo si řekne, že tohle vůbec máte zapotřebí. Chápete takový pohled?
„Ono to asi nejde vysvětlit. To je touha po něčem… (odmlčí se) Já když byl malej, strašně jsem si přál hrát tady za áčko. Když se vám to povede, přijdou další cíle. Jsem patriot, aspoň se za něj považuju. Na Litvínov nedám dopustit, miluju tohle město, vážím si toho, co mi Litvínov dal, a ohromně bych si přál tady vyhrát titul. To je můj sen a vždycky bude.“
Co říkají doma na to, že kvůli hokeji riskujete?
„Samozřejmě nejsou nadšení. Jenže já si v tomhle případě nedám říct. Umím ustoupit v čemkoliv, ale v tomhle bohužel ne. Listí na zahradě neshrabu, ale na hokej půjdu.“ (směje se)
Vzhledem k síle současného litvínovského týmu jste splnění vašeho snu letos rozhodně nejblíž za poslední řadu let, souhlasíte?
„Může se to tak tvářit, sezona byla dobrá, ale jak úspěšná opravdu bude, můžeme hodnotit až po play off . Jo, síla tu je, cítíme ji, ale na té cestě se kolikrát stanou věci, kvůli nimž to člověk nedá. Párkrát jsem něco takového zažil a jsou to obrovská zklamání. Stačí zmínit mistrovství světa v Praze 2004, kdy jsme měli parádní mužstvo, v základní skupině jsme neprohráli, ale pak všechno skončilo ve čtvrtfi nále. Musíme být v tomhle smyslu opatrní, pokorní a jít do každého zápasu, jako by byl tím posledním.“
Takhle už jste vzhledem ke svému věku s vrstevníkem Martinem Ručinským jistě vnímali spoustu utkání. Nepozastavíte se někdy nad tím, kolik se toho změnilo, zatímco vy dál hrajete?
„Pro mě bylo v tomhle ohledu asi nejvíc srandovní, když jsem přišel na stadion před prvním zápasem s Pardubicemi, potkal jsem v chodbě jejich hráče a on mi řekl ‚Dobrý den‘. Dělal jsem si z toho legraci i v kabině a čekal jsem zastání, jenže kolegové Pavlík s Pavelkou mi řekli, co se divím, když oni dva jsou dohromady stejně staří jako já. (směje se) Tak to holt je. Pro mě i pro Martina je na druhou stranu příjemné, že jsme vůbec schopní v našich letech ještě hrát. On zvlášť, vždyť pořád hraje prim, což se po světě moc nevidí.“
