Ručinský: Poslední roky jsem nežil pro nic jiného, je to neskutečné!
Teď, anebo nikdy. Stačila jedna porážka a v Litvínově by čekali na mistrovský titul snad sto let. Příběh nekonečného zlatého čekání ustoupil čerstvé a neskonalé euforii. Pod Krušné hory se dostavila extáze, kterou pro sebe a své fanoušky vybojovali hráči Vervy výhrou 2:0 v Třinci. „Prožívám neskutečné emoce,“ zářil Martin Ručinský, jemuž přála zlato velká část národa.
V úterý věděl, že hraje svůj poslední mistrák na domácím ledě. Včera měl jasno, že se v Třinci (na 99 procent) loučí s ligovou kariérou. V hlavě si teď musí rozseknout dilema, zda se zhuntovaným tělem najde sílu odehrát světový šampionát, na nějž ho mocně láká kouč Růžička. „Teď bych to neřešil, je brzy po zápase, jsem plný radosti. S Vláďou si zavoláme, až ta sláva opadne a uděláme rozhodnutí,“ sděloval zkrápěný šampaňským a s doutníkem v ruce.
Finále bylo plné zvratů. Poztráceli jste mečboly, po úterku ve vás byla malá dušička, teď je zase všechno jinak. Co se vám honí hlavou?
„Ovládají mě obrovské, neskutečné emoce. Před zápasem nám skoro nikdo nevěřil, kde kdo nad námi zlomil hůl. Ale prokázali jsme psychickou odolnost a dokázali ten poslední zápas urvat. Francík podal vynikající výkon, ostatní jakbysmet, odehráli jsme to na půlku mančaftu, tolik kluků bylo zbitých. Když je všechny vidím a vybavím si, jak to mužstvo celou sezonu rostlo, jak získávalo sebevědomí a… A teď tu máme sladkej konec! Je to neskutečný. Jsem rád hlavně za ty kluky, protože si to strašně zaslouží. A nesmírně mě to těší kvůli našemu městu a klubu. Chci poděkovat všem lidem, kteří nám fandili a drželi palce.“
Zarazilo vás, kolik jich bylo po celé republice?
„To ano. Slyšel jsem, že jich je po republice spousta. Tak to všichni pořádně oslavte! A těm, co nám nepřáli, se samozřejmě omlouváme. My jsme vyhrát chtěli, už jsme to moc potřebovali!“
Budete slavit i vy, jak se má?
„Dlouho. Určitě.“
Byl to tedy váš poslední ligový zápas?
„Teď to nechme být, všechno se dozvíme.“
Berete tenhle triumf jako odměnu za celou kariéru?
„Přesně tak. Jak už jsem říkal, svoje poslední hokejové roky jsem nežil pro nic jinýho než pro tenhle pohár. Vyhrát po náš klub, pro naše město. Čekali jsme na něj 56 let… Letos jsme si ho zasloužili, nebyla to od nás žádná haluz, žádný štěstí. Celou sezonou jsme procházeli výborně. Pro mě osobně je to neskutečnej pocit. A jak říkáte, odměna. Prožít tohle s klukama v mým věku, v tomhle bodu kariéru, to je něco neuvěřitelnýho.“
Jak jste prožíval kritické okamžiky utkání? Zkraje třetí třetiny jste nedal šanci, Třinci neuznali gól po kopnutí nohou, v závěru jste mohl přidat zlatou pojistku…
„U jejich gólu jsem si nebyl jistej, jestli bude platit. Ale pak jsem na kostce viděl, že do toho Erik Hrňa kopnul nohou. Měl jsem tam šanci v blafáku, ale dostal jsem tam sekeru. Franta to pak trefil a přišly emoce. Oddřeli jsme to a urvali. Jak říkám, s polovičním mančaftem. Jasný je, že i Třinec byl dobitej, ale oni mají přece jen širší kádr.“
Před odjezdem do Třince nikomu v Litvínově nebylo do skoku vzhledem k tomu, jak se série přetáčela. Jak bylo vám?
„Projevila tady naše psychická odolnost z celé sezony. Nikdy jsme se z ničeho nezbláznili, z výher ani z proher. Drželi jsme se svého kurzu, hráli celou dobu to, co jsme chtěli. Po těch dvou porážkách jsme cítili, že to není ono, ale už na čtvrtečním rozbruslení jsem cítil, že jsme zase v pohodě. Spadlo z nás napětí, zatímco oni se dostali pod tlak. Museli být pod strašným stresem, kdežto my byli v klidu. Nepřipouštěli jsme si, že bychom prohráli, šli jsme do něj v absolutní pohodě.“
Čím vším to bylo, že jste snad prvně v historii klubu vydrželi konstantní celý rok?
„Dřív se tomu u nás říkala plesová sezona, dávno to není pravda. Tuhle nálepku jsme smazali. V sezoně jsme neprohráli víckrát než dvakrát za sebou, to jsme dodrželi až do konce. Co mě udivuje, od Vánoc jsme až do finále neprohráli doma. Úžasná sezona, úžasná! Měli jsme výbornou partu, stmelenou, vynikající trenéry. Ti tomu dali řád, šablonu. Všichni chlapi od prvního do posledního odvedli neskutečnou práci. Jedno velké srdce nás dotáhlo až sem. Najednou nám přáli i zarytí sparťani. Asi i ze soucitu, protože jsme 56 let nevyhráli. Nejsme velkoklub, nemůžeme si dovolit skupovat hotový hráče, stojí to na odchovancích. Zlomovým okamžikem byl návrat Petryho. Kuba Petružálek nám strašně pomohl.“
Dochází vám, že jste po Martinu Strakovi, Petru Čajánkovi další legendou v řadě, které se povedlo dojít na vysněný vrchol?
„Říkal jsem si, jestli nahoře existuje nějaký hokejový bůh, musí nám to snad už přiklepnout… Poctivostí jsme si to uhráli a ten nahoře to asi viděl.“
Jak jste vnímal rozpoutanou aféru kolem třineckých tyček?
„Mě už z toho brněla hlava. Vážně. Gól, negól… Takovej je ale hokej. Jim taky neuznali dnes góla, já osobně si myslím, že nebyl, ale kdo ví… Sporné momenty k hokeji patří. V neděli arbitři rozhodli, že gól nebyl, zamrzelo to, mohli jsme to ukončit. Tenhle moment nás na druhou stranu semknul. Řekli jsme, že ten gól dáme jindy a že titul stejně nakonec urveme.“
Když se ozval Miloslav Hořava s hnusem a šlendriánem na adresu vedení extraligy, líbilo se vám, že Litvínov prokázal odvahu?
„Miloš to podle mě udělal záměrně, aby odvedl tlak úplně někam jinam a mužstvo dostalo klid. Vzal to všechno na sebe, vybublaly z něj emoce. Jinak je Miloš strašně klidnej a pohodovej člověk, teď to v něm však uzrálo a díky tomu jsme se mohli s čistou hlavou pustit do práce.“
Sedmé finále proběhlo ve vynikající a kultivované kulise. Klobouk dolů, vzhledem k tomu, co utkání předcházelo a o co šlo.
„S třineckými fanoušky mám jen ty nejlepší zkušenosti. Co vím, tak naši fanoušci s nimi mají dokonce nějaký friendship, družbu. Navzájem se respektují, takhle to bylo vždycky. Jsem rád, že u toho nebyly žádné nadávky, to nemám moc rád.“
