Jsi moc hodný, musíme do tebe dostat oheň! Dravost, odolnost a daleko větší míru „sobeckosti“ se do vítkovického útočníka Ondřeje Romana (29) snažil už v jeho juniorském věku v zámoří dostat respektovaný kouč Bill Peters. Aktuální šéf Calgary, který dovedl Kanadu ke světovému titulu (2016), uspěl tak na půl. Dravý a odolný Roman je, nicméně pořád má větší radost z jedinečné přihrávky do šance spoluhráčům, než aby vše bez rozmyslu pouštěl na bránu.
Po čtyřech letech se Ondřej Roman vrací do národního týmu. Třetí nejproduktivnější hráč první poloviny základní části Tipsport extraligy (8+16) dostal od Miloše Říhy pozvánku na Channel One Cup. „Nedivím se, má nejšikovnější ruce v extralize,“ říká o něm brankář Patrik Bartošák. V reprezentaci zatím Roman odehrál 16 zápasů a paradoxně je to jediný tým jeho kariéry, kde má nasbíráno víc branek, než asistencí (4+1).
Nesouvisí to i s vaší povahou? Nejste na hokej až moc hodný kluk?
(usměje se) „Asi na tom něco bude. Je to o tom, jak mě naši vychovali. Nemám potřebu se na ledě s někým hádat, většinou se soustředím sám na sebe. Ani mi nikdy nebyla moc vlastní hra do těla. Ránu přijmout umím, často na sebe navážu hráče, nechám si dát ránu a v ten moment nahraju, to zvládám. Ale že bych já vyhledával osobní kontakt, tak to určitě ne.“
Třeba váš spoluhráč Jakub Lev to má vyloženě naopak. Potřebuje soupeře tělem trefit, aby se dostal do ráže, do tempa...
„Jo, někdo to tak má. Já spíš potřebuju, abych byl na puku, hrál s ním. Pak jde moje hra nahoru.“
Už jste to dřív od někoho slyšel, že jste na hokej moc hodný?
„V Americe. Když jsem tam přišel jako junior v šestnácti, sedmnácti. Tam bylo třeba moji hru upravit. Nehledělo se na to, jestli jsem Evropan nebo Kanaďan, bylo třeba hrát stejně. Měli jsme hodně dobrého trenéra Billa Peterse, který později trénoval v NHL Carolinu a teď je v Calgary. Posvítil si na mně. Hodně. Dost mi to pomohlo v hokeji i budoucí kariéře.“
Co do vás chtěl dostat?
„Víc ohně. Kanaďané i Američané v sobě mají urputnost a dravost zakořeněnou. Tu já vůbec neměl. V dorostu a v juniorce to bylo jen o hře s pukem, ani se moc nebránilo. V zámoří bylo menší hřiště, všude to měli obránci blíž, schytával jsem hodně ran. Peters mě naučil, že tohle k hokeji patří. Speciálně WHL byla nejostřejší ze všech juniorek. Otrkalo mě to, připravilo na chlapský hokej. A na farmě to bylo ještě o level výš, tam byla hra do těla ještě ostřejší.“
Povedlo se Petersovi do vás oheň dostat?
„Určitě. Hrál jsem do té doby hokejíček jako za starých časů - nahrávka, střela. Byly i zápasy, kdy jsem se protihráče ani nedotkl. V Česku se do těla nehrálo. Za mořem se mnou začali zametat. Samozřejmě se mi to ze začátku nelíbilo, ale trenér mi říkal, že se s tím musím naučit žít a hrát. Přijmout souboj. První rok byl adaptační, zvykal jsem si. Druhý rok už jsem vyhrál bodování klubu i celého play off a vyhráli jsme Memorial Cup. Posunulo mě to.“
K podobnému stylu patří i rvačky. Mám pocit, že v extralize jste se ještě nerval, je to tak?
„V Česku ne. V Americe jednou, ale to jsme na sebe vyloženě zbyli s posledním hráčem. Byla to hromadná bitka pět na pět.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
KoupitNejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
