Poslední dva Masarykovy poháry sebral jeho Třinec. Václav Varaďa spolu s kolegy vybudoval vítěznou značku. A dál se sluní na extraligové hoře. Když si s koučem povídáte, rychle pochopíte, proč. V Beskydech se zbytečně neřeční, tady se jede. Výhry se uznávají do půlnoci, druhý den se o nich neví. Klíčem je z každého hráče vydolovat maximum možného. „Kdo není ochoten to podstoupit, nehraje tady,“ říká 45letý šéf střídačky a hlavní hybná síla mocného klubu.
Nechápe trenéry, kteří deset minut po tréninku nasedají do auta a mizí ze zimáku. „Trenérská práce si dnes žádá mnohem víc než dřív. Přicházím ráno mezi prvními a odcházím kolem třetí,“ tvrdí dvojnásobný mistr světa, který se úspěšně probíjel i planetou NHL. Také o ní poutavě vypráví. Pořád se mu o ní zdává. Jednou by se do světa rád vydal.
Jak dlouho jste slavil své dva trenérské tituly a kdy jste se znovu pustil do práce?
„Po tom prvním jsem v devět ráno rozesílal maily… (usmívá se) Po druhém jsem asi na týden úplně vypnul a pak jel na krátkou dovolenou. Na titulech je nejhezčí první moment, všechno z vás spadne, to je nádhera. Tituly se nikdy neomrzí, chci vyhrávat pořád. A věřím, že i moji hráči. Chci tuhle vášeň a touhu v nich budovat. Není to však jednoduché.“
Z dálky to může působit, že z Třince je mašina, která šlape víceméně sama. Vyvrátíte mi to?
„Vím, že spousta lidí to tak vidí. Vnímá silné zázemí klubu a majitele, krásné podmínky, neskutečné zázemí. Jen to vám ale úspěch nezaručí. Za vším je dennodenní práce. Tvrdá řehole. Ale mě strašně baví, byť rozdíl mezi hráčskou a trenérskou kariérou je obrovský. Jako aktivní hokejista jsem přišel do haly s čistou hlavou, pokecal si s ostatními hráči, přečetl noviny, šel na trénink a za tři hodiny jsem jel domů odpočívat a být s rodinou. Paráda.“
Kdežto teď?
„Hokej prakticky nevyndávám z hlavy, pořád o něm přemýšlím. Dumám, jak být ještě lepší, co nového přinést do přípravy týmu. Jsem blázen do hokeje a doufám, že nejsem sám. Český hokej nutně potřebuje zapálené lidi. U nás v Třinci se mohu spolehnout na realizační tým, po všech vyžaduji maximální úsilí. Každý dělá a zodpovídá za to svoje a musí jet na sto procent. Pak to v globálu celé funguje a šlape, jak potřebuji a jak jsem zvyklý. Někdy není snadné období, z hráčů se totiž snažím vyždímat vše, co v nich je. Což někdy i bolí. Máme silný tým, řada hráčů se domnívá, že je na tom dobře a svým způsobem mají pravdu, přesto po nich neustále vyžaduji minimální stoprocentní přístup a nasazení, nenechávám je ustrnout.“
Vždycky mají co zlepšit, navíc to dělají pro sebe. Pokud to vezmou za správný konec, můžou do světa nebo si prodloužit kariéru, ne?
„Tak to je. Věřím, že je dokážu posunout herně, individuálně i mentálně. Ve finále ale také záleží na každém z nich, jak to chtějí oni sami. Na své práci mám hrozně rád, když vidím u hráče posun. Proto mě zajímá, jak si vedou venku třeba Michael Špaček nebo Matěj Stránský. Vždycky mě potěší, když odsud někoho dostaneme dál. Byli u nás dobří, ale teď jsou ještě lepší.“
Jenže pro spoustu českých hráčů je Třinec absolutní strop, nemají ambice vyrazit do ciziny, mačkat svůj potenciál. Jak jim překopáváte mysl?
„Když jsem kdysi jako hráč do Třince přicházel, nenapadlo mě, že to tady bude jiné než kdekoli jinde. Ale je. Líbí se mi nastavená náročnost. Pokud se s tím ztotožníte a své myšlenky realizujete, všichni jsou spokojeni. Vy i vaši nadřízení. Ne každému to v Třinci sedne. Kdo má rád svoji pohodu, dobrou smlouvu, chodí si utkání jen odehrát, může to mít těžké a narážet. Šance vyhrávat s Oceláři klíčové zápasy je velká, ovšem musíte tomu leccos obětovat.“
A pokud ne?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
KoupitNejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
