Ludvig: Jsem nabitý myšlenkami, které platí. Budou boxerské tréninky?

Když si proti Janu Ludvigovi sednete za stůl, jako první vás automaticky napadne, že takhle byste v 63 letech chtěli taky vypadat. Působí dojmem, že by do minuty vyrazil soutěžit do posilovny nebo s vámi švihnul o žíněnku. Stačí říct.

„Jsem starej. Ale co kážu, měl bych taky dělat. Když mluvím o boxu, můžu s klukama pořád boxovat, a pokud se bavíme o střelbě, jdu střílet,“ usmívá se nový trenér Pardubic.

Místo v NHL si jako emigrant musel vydřít, za mořem žil 40 let, což někde musí být vidět. Tvrdý k sobě být nepřestal. „Měl jsem trenéry, kteří něco kázali, ale věci nedělali. To jsou právě ty nuance. V hokejových slabikářích něco máte popsané, ale realita se liší,“ doplňuje. Ve velkém rozhovoru vysvětluje, jak plánuje přenášet své návyky z Kanady do Česka. V Liberci mu to vyšlo, ukázal, že jen tak neplácá. Jen teď dostane i větší pravomoc. Poprvé si stoupne na střídačku jako trenér dospělého týmu.

Po odchodu z Liberce v roce 2020 to nevypadalo, že bychom vás ještě někdy viděli v extralize. Kudy vedla vaše cesta do Pardubic?
„Život na vás vždycky nachystá nějaká tajemství, má tam svoje kličky. (usměje se) Taky bych to nikdy nečekal. Ale vloni v létě jsem tady byl na návštěvě za rodiči, Pardubice se zajímaly o mého syna Johnnyho, který měl ještě před příchodem do Pittsburghu. Domluvili jsme se na srazu v Mladé Boleslavi a dali si kávu v McDonaldu. Kecali jsme o hokeji a tam všechno tak nějak začalo.“

Syn vyrazil směr NHL, ale vás zaujaly Pardubice, že s nimi by se dalo jít po stejné cestě?
„Stejná věc platí podle mě pro hráče i management, potřebujete nadšení. Viděl jsem hodně dobrých hokejistů, trenérů i manažerů. Ale svým způsobem musíte být blázen, jít do věcí po hlavě a nebát se zkoušet nové věci. To jsem z lidí v Pardubicích cítil.“

A co museli udělat, že jste zapíchl práci u kanadské juniorky a vyrazil do Česka trénovat? Ne v létě před sezonou, ale v listopadu.
„Celý ten příběh je ještě zamotanější tím, že mám v Liberci devadesátileté rodiče, což je požehnaný věk. Jen můj táta má problémy většího rázu. Slíbil jsem si dřív jednu věc. Je to takový mindrák každého emigranta první generace, což já jsem. Vždycky jsem si říkal, že až budou rodiče potřebovat pomoc a bude to aspoň trochu možný, pokusím se tady být. Tohle se vyvíjelo, do toho jsme si povídali s Pardubicemi. Pravděpodobně se to mělo stát spíš po sezoně. Ale my si něco plánujeme a život mění.“

V Liberci jste pomáhal budovat celou organizaci, dával tam svoje know-how z desítek let práce pro kluby NHL, zprostředkovával jim kontakt se zámořím. Ale byl jste tam hodně schovaný. Bude velká změna, že teď přicházíte do pozice, v níž máte zodpovědnost?