ROZHOVOR - Před čtrnácti lety náhle uťaly jeho kariéru vážné svalové problémy. „Před pěti lety bych neušel ani sto metrů. A je malý zázrak, že jsem mohl nastoupit,“ svěřoval se Otakar Vejvoda po sobotní exhibici na počest šedesátin kanonýra Milana Nového. V ní oprášil vzpomínky na spolupráci slavné „Blue Line“ i pověst elitního střelce. Sám obstaral jeden ze tří gólů týmu kladenských legend.
Po léta jako by se po něm slehla zem. Čas od času probleskla zpráva o chystaném návratu, nakonec z něj však vždycky sešlo. Mistr světa z roku 1996 mezitím ve Švédsku založil rodinu, začal jiný život, stáhl se do ústraní, slavnou minulost nechal za sebou. „Můj syn před pár lety netušil, že jsem hrál hokej,“ líčil 39letý Otakar Vejvoda.
Jak vám bylo, když vedle jmen Milana Nového či Jaromíra Jágra skandovali kladenští diváci i to vaše?
„Především mi bylo opravdu velkou ctí hrát v týmu Milana Nového se všemi vynikajícími hráči. Jarda Jágr je jedním ze tří našich nejlepších hráčů historie, možná vůbec nejlepší. Milan Nový byl odmalička můj vzor. Diváci byli taky fantastičtí.“
Cítil jste hrdost, že jste taky kladenským odchovancem?
„Cítili jsme to všichni z nás. Při zápase jsem byl zabraný do hry, postupem času mi všechno začne docházet víc. A hlavně tady byl můj syn, který mě viděl poprvé hrát, takže i v tom to bylo jedinečné. On byl trošku vykulenej, na tohle není moc zvyklý. Žije trošku jiným životem, já taky, takže to oba musíme ještě strávit.“
„Ale jo. Když jsem zkoušel, co mi nohy dovolí, a hrál ve Švédsku pár zápasů. Ale tady to bylo něco jinýho. Syn před pár lety netušil, že jsem hokej vůbec kdy hrál. Jakmile se to dozvěděl, snad i viděl nějaký zápas. Měli jsme nahranou pohádku a za ní byl hokej, tak se na něj podíval.“
Vy se ke svojí slavné minulosti nevracíte? Třeba ke zlaté Vídni?
„Nejde moc vzpomínat. Když je třeba mistrovství světa, tak mě to napadne. Jinak ne. Na hokej a vůbec na sport jsem dlouho neměl vůbec myšlenky. Nedá se pořád jen vracet a myslet na to, co bylo. Člověk se musí dívat taky dopředu.“
Ještě v minulé sezoně jste nastoupil k pár zápasům v nižší švédské soutěži, jinak jste od nuceného přerušení kariéry nehrál. Stýskalo se vám po hokeji?
„Hlavně jsem dlouho chodil od jednoho doktora ke druhému. Měl jsem svalové křeče, ty nohy mě dřív tak bolely, že jsem byl rád, že chodím. Vůbec jsem nemyslel na to, že bych obul brusle. Před pěti lety jsem nemohl ujít sto metrů. Že tady vůbec stojím a že jsem mohl hrát tady na Kladně, to je můj malý zázrak. Vážím si toho, že jsem mohl nastoupit.“
Bylo hodně těžké vzdát se sportu, jemuž jste se věnoval celý život?
„Bylo by, jenže já ani neměl moc času o tom přemýšlet. Ta bolest byla tak hrozná… Snažil jsem se zbavit hlavně té bolesti, najít někoho, kdo by mi pomohl. Ale nikdo o tom moc nevěděl.“
Dokázali vám lékaři nakonec pomoci?
„Podstoupil jsem operaci stehen, už v devětadevadesátém roce to vypadalo, že se vrátím. Několik měsíců jsem trénoval, na Kladně měl nejlepší testy. Jenže jsem se nějak přetáhl, přetrhaly se tam nervy a všechno se zase úplně zničilo.“
„Jednak to a jednak bylo trénování perfektní k tomu, abych se naučil švédsky. Už rok poté, co jsem prvně otevřel učebnici, jsem stál na střídačce a musel mluvit. To byla motivace, abych se učil řeč. Hokej v tom byl zprostředkovatel, zároveň jsem se do něj mohl díky trénování vrátit.“
Lákalo vás tedy věnovat se hokeji znovu?
„To, co teď studuju, je jako naše tělovýchovná fakulta. Dělám obor trenérství, ale není to jen hokej, jako kdybych si třeba u nás dělal trenérskou jedničku. Ale kde nakonec skončím, to nevím. Možností je víc. Teď budu chodit do školy a k tomu působit jako asistent v Lidingö, kde jsem naposledy hrál. Mám vést mladší dorost, který hraje v elitní skupině, a to mě láká. Pak je tam áčko, jenž působí ve čtvrté nejvyšší soutěži. Zatím je tedy mojí prací spíš hokej, ale netuším, jestli se v budoucnu budu věnovat právě a jen jemu.“
Zůstanete tedy ve Švédsku i nadále?
„Svět se za posledních patnáct let strašně zmenšil. Nevylučuju nic. Ale teď jsme tam a vypadá to, že na delší dobu. S přítelkyní jsem od dob, co jsem tam působil jako hráč. Jen jsem se mezitím snažil dát dohromady nohy a pomoc hledal i v Čechách. Jakmile se to trochu zlepšilo, odstěhovali jsme se do Švédska. Všechno má svoje, ale já nejsem ten typ, který vyhledává výsluní. Mám rád svůj klid a jsem tam hodně spokojený.“
Takže kdy si v Kladně zase zahrajete?
(směje se) „Spravte mi nohy a já klidně za měsíc podepíšu smlouvu. Ale to asi nedokážete. Chuť by byla, jenže nohy říkají ne.“
| Otakar Vejvoda |
| * narodil se 18. června 1972 * byl členem legendární „Blue Line“ po boku Pavla Patery a Martina Procházky * s Kladnem získal extraligový bronz (1994) a v roce 1996 ve Vídni se stal mistrem světa * v létě 1996 přestoupil se svými parťáky do AIK Stockohlm, kde však odehrál pouze sezonu a půl; pak začaly jeho zdravotní trable * kariéru musel ukončit v roce 1998 kvůli přetrvávajícím problémům se stehenními svaly * žije ve Švédsku, kde studuje trenérství a působí v realizačním týmu v klubu Lidingö |
