Kunratice. I to je místo, kde se v Praze schází ti nejlepší čeští hokejisté. Paradoxem ale je, že v této městské části není ani zimní stadion. Nedaleko tamního rybníka Šeberák se nachází rodinný domek, do jehož sklepa v létě chodí i hráči NHL. Sedmapadesátiletý Jan Němeček tam totiž brousí brusle, čímž je vyhlášený po celém hlavním městě.
Na schodech do sklepa brusiče Jana Němečka jsou neustále fronty. Mísí se tam malé děti, hobby hokejisti, amatéři i profesionálové. Hlavně přes letní měsíce tam lze potkat i reprezentační hráče jako například Romana Červenku, Jakuba Klepiše, Dominika Simona či Tomáše Hertla, zavítali k němu třeba i Jiří Sekáč a Jan Hejda. Němeček je pro ně zárukou kvality, broušení stojí 60 korun.
„Jezdí za ním skoro celá Praha, akorát je tam furt fronta, člověk to pak musí vychytat a jezdit v dobrý čas,“ říká s úsměvem Červenka. „Jsem s ním maximálně spokojený. Je to člověk, který to dělá s láskou a pílí, je vidět, že nic neodflákne. A kvalita nabroušení je stejná jako v klubech, nemůžu říct lepší, aby si to nepřečetl náš kustod, aby mi brusle neztupil, to si dělám srandu, ale určitě brusle nabrousí hodně kvalitně,“ dodává Klepiš.
Místo dortů prodává výstrojBroušení bruslí není to jediné, co Jan Němeček ve svém domě nabízí. Při vstupu vás totiž hned přivítá jeho žena Miloslava, která v prvním patře prodává hokejovou výstroj. Novou i použitou. „A docela jí to jde,“ usmívá se manžel. Paní Němečková vám s čímkoli pomůže či poradí, přestože předtím pracovala jako cukrářka. Před lety vyráběla dorty a podobné sladkosti, ale na přelomu století přišel zlom. Kromě broušení bruslí se Němečkovi rozhodli, že budou prodávat hokejky, rukavice a podobně. „Je toho dost. Raději bych se zase vrátila k cukrařině, ale už není cesty zpět,“ říká smířeně s úsměvem Miloslava Němečková. |
Oba přiznávají, že i oni si kolikrát musí vystát několikaminutovou frontu. Nemají žádná privilegia, která by jim čekací dobu zkrátila, nic takového by ani nechtěli. „Já ale stejně kolikrát ani nevidím, kdo tam stojí,“ přiznává Němeček a vykukuje za roh.
Zájem o jeho služby je obrovský, a proto se k návštěvě deníku Sport nejprve stavěl váhavě. „Já ani nikde nemám reklamu, mým problémem totiž je, že nestíhám,“ říká smířeně.
Moc ho ale těší, když se zákazníci rádi vrací. Ty stálé zná jménem, ví, kde hrají oni nebo jejich ratolesti. A když se vrátí profesionál, váží si toho. „Třeba Jakub Klepiš, když hrál KHL a byl ve Lvu Praha, tak ke mně chodil i přes sezonu. Říkal, že to v klubu není ono, přestože měli úplně stejnou brusku.“
V čem že je Němeček tak výjimečný? Dbá na to, aby hráčům pokaždé nabrousil stejný žlábek. Jejich škála je totiž obrovská od šestky až po pětadvacítku, což je číslo poloměru v milimetrech. A rozhodnutí, jaký zvolit, je velká alchymie.
Čím menší má žlábek poloměr, tím snadněji se zařezává do ledu, ale brusle je hůř ovladatelná a naopak. „Snažím se to dodržovat, což málokdo dělá. Lidé totiž mají zájem, aby brusle měli pokaždé stejně nabroušené. Kdybych je udělal jinak, tak to hned poznají, a pak si stěžují. Taky se občas vrátí s tím, že je chtějí přebrousit, to se stane,“ přiznává vyhlášený brusič.
Přesto lze mezi amatéry a pronajít shodné požadavky. „Ti lepší hokejisté mají rádi větší rádiusy. Je to asi v tom, že amatéři nemají tak silné nohy a chtějí, aby se brusle zařezávaly, to profesionálové nepotřebují,“ myslí si.
Simon brousí na 14 už odmala, Hertl postupně přešel na 21 a Klepiš s Červenkou mají nejraději rádius 25. „Není to o váze ani ničem jiném, je to jen o technice bruslení,“ vysvětluje Němeček. Někteří slavní hokejisté ovšem číslo svého oblíbeného žlábku ani neznají, a právě proto chodí do Kunratic k Němečkovi. „Dobrý brusič to pozná,“ říká Červenka.
A Němeček dobrým brusičem je. S řemeslem začal už ve svých patnácti letech jako učedník. Hokej hrál a brusle si chtěl brousit sám, později se přihlásili i spoluhráči. Vše ukončil nástup do vojenské služby, do té doby to nejdál v hokejové kariéře dotáhl do okresního přeboru.
Později si s manželkou postavil domek právě v Kunraticích a k broušení se vrátil. „Po dokončení stavby domu jsem si chtěl založit nějakou živnost, tak jsem se broušení začal plně věnovat, to bylo v roce 1995,“ vzpomíná.
Jednu brusku, na které si brusle předpřipravuje, si sestrojil sám, ale ty hlavní mašiny Prosharp si nechal přivést ze Švédska, dohromady stojí 12 tisíc eur, což je v přepočtu přes 300 tisíc korun.
Broušení ale není to jediné, co Němeček s bruslemi umí. Dokáže například vyměnit oka na tkaničky, jazyk či plastovou deskou podložit patu...
A k tomu všemu si můžete vyslechnout i řadu historek. „S panem Němečkem se nenudíte, i když jste unavený, tak vám zvedne náladu,“ uzavírá Klepiš.
