Před dvaceti lety prožíval v přímém přenosu rozvrat Floridy v NHL. Parta bezejmenných válečníků, jejíž součástí byl i Martin Straka, rozcupovala veškeré prognózy a pronikla až do finále Stanley Cupu. Dvacet let poté reminiscence ožívá. A je u toho i Jaromír Jágr, s 15 góly nejlepší český střelec soutěže. „Nedá si pokoj,“ reaguje pobaveně šéf plzeňského klubu a velký kamarád čísla 68.
V noci na pondělí v Edmontonu vyhráli podvanácté v řadě a i když o den později ve Vancouveru přišla prohra 2:3 v prodloužení, musí být na Floridě hodně na vítěznou sérii hodně pyšní. „To nemůže být náhoda,“ tvrdí 43letý Martin Straka.
Jste hodně překvapený z tažení Floridy?
„Dvanáct zápasů byla slušná porce. To se žádnému špatnému týmu nepovede. Co špatnému, ani normálnímu… Můžete vyhrát čtyřikrát, pětkrát po sobě, ale dvanáctkrát? Florida v sobě musí něco mít, ten mančaft je zkrátka dobrej.“
Co myslíte, má Florida potenciál na repete své nejslavnější sezony 1995/96, kdy cestou do finále Stanley Cupu srazila i Pittsburgh s Jágrem, Lemieuxem a Nedvědem?
„Tenkrát to byly úžasný časy. Neměli jsme žádnou hvězdu v týmu, zato fantastickýho gólmana a v poli jednoho bojovníka vedle druhýho. V té době byl John Vanbiesbrouck nejlepším brankářem NHL. Bez něj bychom neměli vůbec šanci. Všechno pochytal. My všichni ostatní byli no names. Až v průběhu sezony přišel Ray Sheppard, borec, co dával padesát gólů za Detroit. Jinak tam nikdo z velkých hráčů nebyl, až postupem času.“
Čili není vyloučené, že by Florida dokráčela do finále?
„Abych si mohl troufnout odpovědět, musel bych její zápasy vidět a nečerpat jen ze záznamů. Ale už bylo řečeno, že není náhoda vyhrát dvanáctkrát po sobě. Každopádně, na Východě je řada týmů jako Rangers, Montreal, Boston… Bude záležet na formě gólmana, na štěstí, nesmíte mít zraněný. A i kdyby snad došli do finále, potkají někoho ze Západu, který je dlouhodobě silnější. Chicago, Los Angeles.“
Experti soudí, že tým Panthers výtečně skládá generální manažer Dale Tallon, jenž v minulých letech vyprojektoval vítěznou chicagskou dynastii. Vidíte to stejně?
„Tallona neznám, ale asi to dělá skvěle, je z toho cítit, že ta práce má hlavu a patu. Mají po kupě vynikající mladý kluky. Barkov, Huberdeau, Ekblad, to jsou už teď skvělí hráči. Ekbladovi je devatenáct roků a už má devět gólů. Na tak mladýho beka paráda. Celkově to nebude náhoda. Vezměte si Edmonton, kolik prvních hráčů draftu v posledních letech nabral a pořád se nemůžou play off ani přiblížit. Ukazuje se, že to není jen o jménech.“
Hráči Floridy si na východním pobřeží užívají klimatické pohodlí. Vás to také nabíjelo?
„Rozhodně. Já to na Floridě miloval. Krásné počasí, hokej se hrál skvělej, šli jsme do finále Stanley Cupu. Naprosto úžasná záležitost, super dva roky.“
Jenže to bylo tenkrát, kdy jste vzbudili zájem fanoušků. A znovu se to po dvou dekádách povedlo až teď. Jaké to je, když v obrovské hale sedí na hokeji osm, devět tisíc lidí?
„Těžký jako všude jinde na světě. Jakmile lidi nechodí, není to ono. Ne snad, že by vás hokej kvůli tomu nebavil, ale něco tomu chybí. Já měl naštěstí kliku, že jsem v NHL hrál na místech, kde bývalo plno. Ono nejde ani o tu atmosféru jako o volné sedačky. To je z ledu blbej pohled. Přijedete do Arizony a tam je půlka haly prázdná, kulisa komorní. A vy si s klukama v kabině jen řeknete: Tak to tady odehrajeme a hurá do prčic.“ (směje se)
Jaké to bylo, když jste na Floridu jezdil v roli soupeře poté, co humbuk utichl?
„Hodně zvláštní. Třeba jsme tam přijeli s New Yorkem, hala slušně zaplněná, jenže půlka lidí měla na sobě dresy Rangers. Lidi si na Floridu vyrazili na důchod, samozřejmě ale nezačali fandit Panthers. Stejné to měly týmy z Detroitu nebo Chicaga. Připadaly si tam jako doma, pokaždé bylo nějakých osm tisíc fanoušků jejich.“
Pamatujete starou halu v Miami, časem se Panthers přestěhovali pryč z centra, asi 45 minut autem do Sunrise, na dojíždění nic moc pro nijak horlivého fanouška, že?
„Je to tak, bývali jsme v Miami, tohle už je docela vzdálenost. Ale klíčová je podle mě pořád výkonnost týmu, pokud se udrží nahoře, lidi se tam naučí jezdit a budou to mít fajn. Na Floridě se o hokeji zase píše, z velké části taky díky Džegrovi, který překonává historické milníky. Pro klub je to výborná reklama. Škoda, že tenkrát odešel do Ruska, dneska už mohl být druhý v bodování za Gretzkym, kterého nikdy nikdo nepřekoná. A možná by měl blízko k jeho gólům. Ale i tak, neskutečná paráda, klobouk dolů.“
Za měsíc oslaví čtyřiačtyřicáté narozeniny. On si asi vážně nedá pokoj…
„Vypadá to, že ne. Hokej pořád miluje, baví ho to. Dělá pro něj všechno. Ale i tak mi to přijde nepochopitelný. Hrál jsem to, vím, kolik mi je, jak se cítím a jak bych asi v tomhle věku vypadal na ledě. Hraje mu do karet, že nikdy neměl žádné velké zranění. Tím, jak je mohutný a má tvrdé kosti, neměl nikdy vážnější úraz. Všimněte si, žádné kolenní vazy, nic. Meniskus? Kdepak. Ani záda. Sice ho občas zlobí třísla, ale to jsou kosmetický věci.“
Takže jedinou zlomeninou byl malíček ve zlaté Vídni 2005…
„Bude to tak. Snad jenom jednou, když dostal v Pittsburghu koňara do stehna, odsávali mu krev ze svalu, měl sraženinu. Ale to je všechno, žádná operace. To je obrovská výhoda.“
Mnozí tvrdí, že mu energii neodebírá rodina, starost o děti, strach o ně. Přijde domů, natáhne nohy a má klid. Je v tom zásadní plus?
„Možná jo. Ale zase, kdyby měl rodinu, jeho paní by se o všechno potřebný postarala, ne? Stejně by měl klid na spaní, přinejhorším by sehnali chůvu. Jarda asi nebydlí v 1+1, aby ho malý nenechalo spát. Když by potřeboval, lehnul by si o čtyři pokoje dál. Takže, i kdyby měl rodinu, dokázal by se na zápasy perfektně připravit.“
