15. srpna 2016 • 21:25

Čeští skauti z NHL: Rebelové? Průšvih jsou krádeže, alkohol a drogy

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Mají moc. A taky zodpovědnost. Můžou rozhodovat o budoucnosti desítek hokejistů. Václav Burda a Jan Vopat jsou šéfové evropského skautingu, první v Ottawě, druhý v St. Louis. Ve svých klubech mají významné postavení, jejich slovo má váhu. Z jejich poznatků vycházejí kluby NHL při výběru svých budoucích hráčů v draftu. A turnaje jako Hlinkův memoriál týmů do 18 let v Břeclavi, to jsou pro lovce talentů žně.



Dost je toho spojuje. Václav Burda s Janem Vopatem byli skvělí obránci, spolu si dokonce zahráli na šampionátu dvacítek v roce 1993. Oba později museli s hokejem skončit dřív, než by chtěli. Zdraví řeklo dost. Teď hodnotí jiné a posuzují, kdo a jaké má předpoklady hrát jednou NHL a kdo ne. Jsou kamarádi a zároveň konkurenti. „O hráčích se spolu nebavíme. Ani nemůžeme,“ tvrdí v rozhovoru pro Sport.

Hokej je vlastně velký rybník, jedna rodina. Každý zná každého. Hned když jste ukončili kariéru, řekli jste si, že dělat skauta je práce, která vás chytne?
BURDA: „Oba jsme končili víceméně ze stejných důvodů, kvůli věcem, které nám nedovolily pokračovat. Pomohlo nám štěstí, náhoda, shoda okolností. Honzu oslovil bývalý spoluhráč, mě člověk, se kterým jsem se znal ze Švédska. Bylo to v době, kdy naše kluby budovaly nový tým skautů. Prošli jsme pohovory, nějakým způsobem nás vybrali.“

VOPAT: „Já jsem původně začal pracovat napřed pro LA Kings, kde jsem i hrál. A taky jsem měl štěstí. Skauta tam dělal Václav Nedomanský. A když to vezmu ještě víc zpátky, 11. září 2001 zahynul v jednom z těch unesených letadel skaut Ace Bailey a Nedomanský pak v podstatě převzal jeho roli. Tím se zase uvolnilo jeho místo a Ari Vuori, s nímž jsem se znal z Kings a který pro ně taky pracoval, si na mě vzpomněl, jestli to nechci dělat. Tu sezonu jsem trénoval v Litvínově s panem Beránkem starším, zachraňovali jsme se a já se rozhodoval, jestli pokračovat, nebo pracovat jako skaut. Zvolil jsem to druhé.“

Ale že jste dneska v poměrně vysoké pozici, to už vyloženě o těch náhodách nebude.
BURDA: „Ti, kdo v klubu rozhodují o největších věcech, kolem sebe musí mít lidi, jimž můžou věřit. Vidí, jakým způsobem uvažujeme o hráčích, co považujeme za důležité, aby byli schopni dál naplňovat potřeby, pro které je hledáme. A že to, co svým šéfům přednášíme, funguje.“

VOPAT: „Nechci, aby to zavánělo sebechválou. Ale je to stejné jako na ledě. Když někdo hraje dobře, dává góly, tak hraje víc, trenér mu věří, posílá ho na led v rozhodujících okamžicích.“

Je tedy hodně důležité, jak se dál prosadí hráči, které doporučíte?
BURDA: „To je víceméně klíč.“

VOPAT: „Šance, že nakonec dostaneme hráče, kterého chceme, je malá. Máte třicet týmů, my ho můžeme získat v draftu z určitého pořadí, jenže jiný klub nás předběhne. Ale určitě se dělá zpětné hodnocení, jak si který hráč vede. Tenhle byl vysoko, hraje dobře, my ho měli vysoko taky. Nebo naopak: toho vzali v prvním kole, my ho měli až na páté, a dneska z něj nic není. Odehrál jeden zápas nebo žádný. Ta zpětná vazba tam určitě funguje.“

Takhle Václav Burda doporučil do Ottawy třeba obránce Erika Karlssona, Dmitrij Jaškin zase byl jedním z vašich „dětí“, viďte, Honzo?
VOPAT: „Ale pořád to je týmová práce. Ani nemám rád, když někdo řekne, že to je jeho hráč. Podílejí se na tom všichni.“

BURDA: „Člověk musí vědět, za jakou oblast zodpovídá, znát hráče, aby pak dokázal prosadit svůj názor a přesvědčit o něm ostatní, i když se tomu hráči třeba nepovede zápas. Chce to věřit v potenciál, jaký člověk vidí a o kterém je přesvědčený. To je asi na naší práci nejtěžší. Je to i o zkušenostech, omylech, chybách, jichž se člověk v začátcích třeba dopustil.“

GM do volby mluví minimálně

Vzpomněli byste si na borce, který se vám třeba zamlouval, ale manažer řekl, že ho nechce, a pak vám zpětně dával za pravdu, protože z něj něco bylo?
VOPAT: „Mně se to určitě nestalo. Náš GM do toho mluví minimálně, od toho má nás, abychom dobře vybrali. On se stará o hlavní věci, podepisuje naše hráče a volné agenty, do draftu skoro vůbec nemluví.“

BURDA: „U nás taky ne. Řekne svůj názor, který může klidně jít i proti tomu našemu, ale jinak naše mínění respektuje. Stejně tak se nestane, že si v draftu necháme utéct hráče jen proto, že třem skautům se sice líbil, ale já bych to zamítl, poněvadž jsem v něm neviděl ten potenciál, co oni. Vezmeme ho, pokud je pořád k mání.“

Kdo má konečné slovo, když je potřeba něco rozseknout?
BURDA: „Za to zodpovídá hlavní skaut, ale v každé organizaci to funguje jinak. Někde si head scout dělá hodně věcí sám, my dva jsme v určité pozici, náš názor uznávají a dokonce občas chtějí, abychom v jisté době sledovali hráče i v Severní Americe, chtějí slyšet naše mínění o tamních top hráčích a srovnání s Evropany.“

V názorech jste nezávislí, nicméně stane se, že se na vás někdo zvenčí snaží tlačit, abyste vzali určitého hráče?
VOPAT: „Stalo se mi to, nebudu jmenovat. Dělají to rodiče i agenti. Ovšem já to pouštím jedním uchem sem a druhým ven. Ono to dost dobře ani nejde. Já toho kluka sleduju celý rok, a jestli předložím deset, patnáct reportů, že ho z nějakého důvodu nechci, tak potom najednou nemůžu přijít, že ho beru. To by si v organizaci přečetli a začali se ptát, co za tím je.“

Třeba, že jste s jeho otcem hrál.
VOPAT: „Stává se to. Jsme v Čechách.“

Bývá to hodně nepříjemné?
BURDA: „Mně to přijde spíš k smíchu. Pobaví to. Člověk se na dotyčného podívá a spíš si názor nechá pro sebe, aby ho zbytečně neurážel něčím, o čem si ten druhý myslí něco úplně jiného.“

Snažíte se takové lidi korigovat, nebo je to zbytečné?
VOPAT: „U rodičů to i beru. Každý je zahleděný do svého kluka a spoustu věcí vidí jinak. Já ho nechci ranit, abych řekl bez obalu, že to tak nebude, udělám to diplomaticky. Ale když přijde agent, který by hokeji měl rozumět a vyloženě sleduje jen svůj prospěch, tak se tomu musím smát.“

A co když se o hráčích bavíte?
BURDA: „Já myslím, že když se na to podíváme zpětně, tak je zjevné, že hráče vidíme podobnýma očima, jen v něčem se najdou rozdíly. Ale o hráčích se nebavíme. Ani nemůžeme. Můžeme si povídat o těch, kteří už byli draftovaní a jsou třeba tři roky v rozvojovém procesu. Řeknu například: ‚Hele, já ho tehdy viděl trošičku líp, nebral bych ho tak vysoko.‘ To je asi tak jediné, o čem si vykládáme. Poslední dobou jsme navíc tak rozlítaní, že se i málo potkáváme.“

VOPAT: „Když jsme začínali, zapracovávali jsme se do toho tak nějak spolu, jezdili jsme společně. Teď, když máme na starost celou Evropu, se vidíme pořád míň.“

Charakter hráče je důležitý

Nakolik je při posuzování hráče důležitá jeho osobnost, charakter, případně zázemí?
BURDA: „To určitě řešíme, je to součást naší práce, abychom byli přesvědčení, že to, co děláme, je to pravé pro naši organizaci.“

Ale pořád tam převažuje hokej, co hráč předvádí na ledě.
BURDA: „Určitě. Charakter se málokdy mění, ale ti kluci si kolikrát až časem uvědomí, že můžou něco dokázat. V sedmnácti letech jim ještě máloco dochází, potřebují dozrát mentálně i fyzicky.“

Jakým způsobem charakter prověřujete?
VOPAT: „Samozřejmě s tím hráčem mluvíme, ale nejvíc se člověk vždycky dozví od spoluhráčů nebo masérů. A od trenéra. Při přímém rozhovoru se hráč víc hlídá, od agentů má naučené, co odpovídat. Tihle lidi však znají jejich povahu, dozvíte se od nich víc.“

Vzali byste supertalent, který však mírně řečeno občas zazlobí? Třeba jako Martin Réway?
BURDA: „Réway měl tak výjimečný talent, že určitě stálo za to ho draftovat. Samozřejmě to doprovází i spousta otázek, o kterých se ví. Ale nikdo není perfektní. Stejně jako někdo může být úžasný bruslař a tolik mu to nepálí, může mít úžasně nadaný hráč problémy mimo led.“

VOPAT: „Každý hokejista je svým způsobem rebel. A pokud je dobrý, tak bych třeba neřešil, jestli chodí do školy. Malér by byl, kdyby třeba někde ukradl auto, byl alkoholik, pařil nebo jel v drogách. To by byl jeden z důvodů, proč ho nevzít. Ale že nechodí do školy, to je rozhodnutí toho kluka a jeho rodičů. Spousta z nich se k tomu přiklání, všechno směrují k hokeji. Jen si ti rodiče si neuvědomují, že se může cokoli stát. Třeba přijdou zdravotní problémy, a co pak?“

BURDA: „Pro spoustu klubů jsou záležitosti jako alkohol a podobně natolik závažná věc, že by takového hráče nedraftovaly, i kdyby byl sebelepší. Záleží na organizaci, co je ochotna riskovat, podstoupit a s čím se případně následně potýkat.“

VOPAT: „U Réwaye bylo těch prohřešků víc. A opakovaně. Taky jsme byli mladí a dělali průsery. Dobrý, nemělo by se to stát, ale někdy to k životu patří. Řeknou mi: ‚Hele, on se ožral, nepřišel na trénink, ale od té doby seká dobrotu.‘ Pokud se to však opakuje, ten člověk je nenapravitelný, tak těžko se s tím dá něco dál dělat.“

Radíte sami hráčům, které vaše kluby draftovaly? Mluvíte s nimi?
BURDA: „Oni potřebují vést, něco vidět, slyšet. A někteří to potřebují dost často.“

VOPAT: „Draftem jsme udělali první krok. A je v našem zájmu, aby z hráče něco bylo. Snažíme se ho někam směrovat, radit mu. Věříme, že se tím bude řídit, dosáhne toho, co chceme, bude hrát NHL a bude ji hrát dlouho. A potom je vyloženě na tom klukovi, jestli nás poslouchá, nebo ne.“

Doma? Tam jsme málo

Kromě hodin a dnů na stadionech ve všech koutech světa obnáší vaše práce i hodně cestování. Počítali jste, kolik dní v roce jste doma?
VOPAT: „Ne, ale bude to hodně málo. I o Vánocích se hraje. Od 26. prosince turnaj osmnáctek v Zuchwilu, začíná mistrovství světa dvacítek.“

BURDA: „Víkendy neexistují, prázdniny taky ne. A Vánoce minimální. K tomu plus minus sto padesát nocí v hotelu, je toho dost.“

VOPAT: „Po dvacítkách se navíc většinou létá na klubové mítinky po polovině sezony, kde se probírají hráči. To je nějakých deset dní, k tomu nás posílají na zápasy kanadské juniorky. V únoru jsou další turnaje, pak už sezona směřuje ke konci, blíží se play off a vy třeba víte, že tým nějakého hráče nepostoupí. Jedete tam, protože ho ještě musíte vidět. Do toho mistrovství světa osmnáctek a potom do Ameriky na čtrnáct dní.“

Hráči mají agenty, kdo vlastně shání hotely a letenky vám?
VOPAT: „ Některé týmy to dělají tak, že jim skaut zavolá a oni všechno udělají. Já bych mohl taky. Jenže pak pošlou letenky, jaké zrovna nabídne daná cestovka. Sám si ale zařídím letenky tak, jak vyhovují mně. Chci letět ráno, letím ráno. Chci odpoledne, letím odpoledne. Pro mě jsou třeba dobré spoje přes Mnichov, když nemůžu letět přímo. A oni by mi ho zařídili třeba přes Londýn. Chci spát v tomhle městě, v tomhle hotelu, tak si to taky obstaráme sami. Je to časožrout, ale ve finále to čas ušetří, než kdyby to za nás někdo dělal.“

Dost lidí by práci skauta chtělo dělat, jen si nedovedou představit, jaká to bývá řehole. Moc velká pohoda to není, že ne?
BURDA: „Kdo si tím neprojde, neví, co to obnáší. Každou druhou, třetí noc spíte v jiné posteli nebo jste ve vzduchu, řídíte osm hodin auto, spíte po benzinkách, protože už dál nemůžete. Do toho máte plno administrativní práce a zjistíte, že hráč, za kterým jste jel, se zranil, musíte se otočit, nebo rychle změnit letenku. Někdo by mohl potřebovat tři měsíce dovolené, aby se z toho pak dal do kupy. Kdo tohle pozná, kouká na to trošku jinak. Ale od toho jsme taky placení. A nikdo nám do toho nepovídá, i když pak neseme svoji kůži na trh.“

VOPAT: „Každopádně to je dobrá práce. A my dva jsme v pozici, že si všechno, včetně programu, děláme sami. Nikdo nás nikam neposílá, nebuzeruje, můžeme si říkat, co chceme. Ale zároveň je za tím spousta dřiny, cestování a toho, co není vidět. Oba máme rodiny a dětem se samozřejmě těžko vysvětluje, že o víkendu nebudu doma, když mají zápas a přejí si, abych tam byl. To je nepříjemné. Kdybych byl svobodný, je mi jedno, jestli budu tři měsíce na cestě. Ale jakmile máte rodinu, ještě se snažíte být taky občas doma a trávit čas s dětmi. Je to náročné, ale každá práce má něco.“

BURDA: „Tohle je asi nejtěžší a jednoznačně nejbolavější na tom všem.“

Jakmile se hobby stane povoláním, už to není koníček. Jste někdy hokejem přesycení?
BURDA: „Stane se to. Jsou chvíle, že když na ten hokej opravdu nemusíme, tak nejdeme. Asi tak. Pominu zápasy o Stanley Cup, pokud se člověku zrovna nezavírají oči. Ale kdybychom třeba dostali zadarmo lístky na mistrovství světa, tak jsme schopni to odmítnout.“ (usměje)

Najde se pak něco, u čeho na hokej stoprocentně zapomenete a hlava se čistí?
VOPAT: „Já se nejvíc odreaguju u golfu. Začal jsem někdy před čtyřmi lety. Tam se o hokeji nebavíme, jdeme po hřišti, mlátíme do míčku. Před sezonou je to horší. Nebo když přijde listopad, ty hnusně chmurné, zatažené dny, a vy víte, že musíte letět někam nahoru na sever, do Oulu nebo Skelleftea. To bývá šílený.“

BURDA: „Můj ventil jsou hory a lezení. A mít co nejmíň lidí kolem. Tam na hokej nemáte myšlenku. Můžete se zeptat tady kolegy. Jedno léto jsme takhle strávili. Pár dní spolu.“

VOPAT: „I s rodinami. Vytáhl mě na túru. S velkým T. Ještě doteď mám puchýře. Asi padesát kilometrů, hnal dvě stě metrů přede mnou. Fyzičku pořád má.“ (smějí se)

Je tohle povolání zároveň i droga?
VOPAT: „Už to děláme patnáct let. A já si stejně nedovedu představit, že bych nemusel dělat vůbec nic. I když má člověk vyděláno, jak dlouho by ho to mohlo bavit? Měsíc, rok... Pak jednoho dne stejně potřebujete vědět, proč se probouzíte, že na vás něco čeká.“

BURDA: „Hokejisti mají celou kariéru rituál tréninků, zápasů, cestování. Pak skončí a nemají to jednoduché. Pamatuju, že jsem si pomalu ani nedovedl zorganizovat den. V poledne jsem zjistil, že jsem se nasnídal, přečetl noviny a nic kloudnýho neudělal. Tahle práce je náplní našeho dne, i když bývá únavná. A každopádně je příjemné, že dělám, co chci a čemu aspoň trošku rozumím.“

Vstoupit do diskuse
0


Články odjinud


Články odjinud