Pestrá příprava, poctivá práce na suchu i na ledě, zpětná vazba a spolupráce s rodiči i se školou. A trpělivě dělat jeden krok za druhým. To je podle Rostislava Košárka, profesionálního trenéra brankářů Českého svazu ledního hokeje, jediná cesta, jak vychovávat kvalitní gólmany. Své poznatky nedávno konzultoval i na stáži v Detroitu.
Rostislav Košárek (30) chytal v rodné Ostravě, hrával v Německu. Tam také začal sbírat zkušenosti a postupně se vzdělával i v roli kondičního trenéra. Když aktivní kariéru ukončil, začal naplno pracovat jako kondiční kouč a trenér brankářů. Ve Zlíně si otevřel studio RK Training, kde na kondici kromě začínajících gólmanů například pracují i Dominik Hrachovina, Jakub Sedláček nebo Libor Kašík. Fyzičku u něj nabírá i špičkový triatlonista Petr Vabroušek. V týmu Regionálních trenérů brankářů ČSLH, kterému velí Radek Tóth, má Košárek na starosti skupinu Východ.
Jak vychovat nového Dominika Haška?
„V prvé řadě to chce čas. Pořádná píle a kus tvrdé práce, nejde to ze dne na den. Hašek se nerodí každý den, je to dlouhodobější práce. Čas potřebují mladí kluci i trenéři, musí se jít step by step. Krok za krokem. Nejdřív je třeba pochopit základní návyky, pak k tomu přichází i rodina, škola. U malých dětí to nesmíme chtít uspěchat a mít všechno hned. To občas vidíme na schůzkách s rodiči, kdy po druhém, třetím týdnu nastavení nějakého tréninkového režimu chtějí vidět rychlý nástup. V tom je naše česká povaha, která chce mít všechno rychle, hned a za každou cenu, trochu na škodu.“
Je tedy těžší pracovat s malým brankářem, nebo s jeho rodiči?
„Nejdřív se musíme zaměřit na rodiče. Poslední léta jsme se zaměřovali jen na brankáře a na rodiče jsme trochu pozapomněli. Vkládali jsme hodně práce do mladých kluků, ale ti jsou vychovávání v nějakém prostředí. Zpětná vazba je pro nás důležitá. Snažíme se zacílit na rodiče, vzdělávat si je. Probíhají s nimi semináře, kurzy. Aby informace, jak pracovat a trénovat, měli i rodiče. Aby kluci, i holky, kterých teď chytá hodně, pracovali i doma. To byla asi největší chyba v posledních letech, kdy jsme se zaměřovali jen na výchovu talentů, ale opomíjel se vliv rodiny a školy.“
S kým se lépe domlouvá? S tátou, nebo s mámou malého gólmana?
„Případ od případu. Maminky chtějí pro dítě to nejlepší, funguje u nich mateřský pud, chtějí děti chránit. V tom jsou rozumné, aby nedocházelo k nějakému přetrénování. Aby měl kluk i dostatek volna a času na regeneraci. Tátové jsou zase většinou motorem a motivátory. V ideálním případě by měli tvořit tým a fungovat společně. Někdy ale musíme maminkám vysvětlit, že ne všechno jemné a něžné je dobře. Někdy se do toho prostě musí šlápnout víc. Moc velké párání s dětmi není cesta k úspěchu. Musí se makat od nejmenších.“
Dřív to bývalo tak, že když se někomu nedařilo v poli, šoupli jej trenéři do brány. Mění se to?
„Mění. Podívejte se, kolik je světových hráčů, kteří vystřídali všechno. Třeba Laine - ten do třinácti chytal. Naopak Tuukka Rask zase býval výborný útočník. Chytáme se takových případů. Snažíme se zažitý stereotyp, že kdo nezvládal bruslení, tak šel do brány, změnit. Je to těžké, cesta na několik let. Trenéři mají svoji sestavu od nejmenších prcků a chtějí vyhrávat. Nerozporuji, že bychom neměli v dětech pěstovat vůli být vítězný typ, ale musí se myslet i na to, že by se kluci měli točit a nezůstávat stranou. Gólmani stranou bývali. Pak z nich byli samorosti a byli i stranou kolektivu.“
Existuje ještě termín česká brankářská škola? Dá se o něčem takovém mluvit?
„Myslím, že už to tak není. Ano, něco nám zůstalo, máme základy, kterých je dobré se držet. Ale snažíme se inspirovat i vlivy odjinud. Kdybychom se drželi jen vyloženě české brankářské školy, tak bychom ve světě nebyli konkurenceschopní. Každý národ brankářinu něčím vyzvedne, posune. My byli známí třeba tím, že jsme byli strašně živelní. Hašek, Vokoun... Hokej se ale žene jiným směrem. Hra je rychlejší, hřiště jsou menší, výzbroje menší. Když se do brány postavil obrovský Roman Čechmánek, těžko se mu dával gól. Dneska se pravidla spíš upravují tak, aby padalo víc gólů. Tomu je třeba uzpůsobit i styl chytání. Nebylo by dobré na českou školu úplně zapomenout, ale taky se musíme dívat okolo a nechat se inspirovat tím, co je úspěšné.“
Kde třeba?
„Konkrétně třeba finskou školou. Ale chce to vydržet. Ne, že přeskočíme za dva roky na Švédsko, na Kanadu nebo jinam. Finům to taky trvalo šestnáct let a dneska jsou špičky.“
Dá se ve stručnosti říct, v čem je kouzlo finské brankářské školy?
„Pracují víc hlavou a systémově. To je zbraň jejich školy. Mají všechno propracované. Hodně kvalitního bruslení a hlavně to dělají celoplošně. Když se v Helsinkách nastaví typ tréninků pro mladší žáky, tak to v Turku nebo Tappare budou dělat stejně. Mají to jednotné. U nás to tak bohužel nešlo. Něco jsme si řekli a za půl roku vznikla nová brankářská škola, nový konkurenční proces a zase jsme to dělali jinak. Pak z toho byly děti jen zmatené.“
Nakolik v tréninku brankářů pomáhá počítačová technika?
„Jsou tady nové trendy. Sledování puků, grafické zpracování střeleckých zón, propočítávání útočných situací. Odkud padá nejvíc gólů, ze kterých úhlů. To se zpracovává a klukům pomáhá soustředit na dané situace. Kde by měli stát, odkud může puk vyletět. Největší posun pro mě je práce s videem. To tady nebylo. Natočíme si trénink na ledě a máme programy, které vše zpracují a po tréninku máme výstup. Gólman to hned vidí a můžeme si ukázat, co by bylo třeba udělat jinak.“
Co je pro vás u gólmana klíčové? Postřeh? Ohebnost? Pracovitost?
„Pro mě je to pořád nadšení. Pracuju i jako kondiční trenér, takže mám možnost vidět kluky i mimo led. A jsem přesvědčený, že šedesát procent úspěchu pro gólmana je ovlivněný prací na suchu. Není to jen o postřehu, pružnosti, předvídání situací, strategii. Poctivá práce mimo led je pro budoucí kariéru klíčová. Třeba i s ohledem na prevenci zranění.“
Jak jsou na tom děti s motorikou?
„Obrovský problém. Doba je tak uspěchaná, že dneska děti ani pomalu nechodí pěšky, nechodí ze schodů, nejezdí na kole... V tomto jim doba utekla. Chceme po nich určité věci na ledě a děti to v sobě nemají ze života, ani ze suché přípravy. Na tom je třeba pracovat.“
Co byste doporučoval jako nejlepší doplňkový sport pro gólmana?
„Jsem zastáncem toho, aby to byla komplexní příprava. Ne jen jeden jiný sport. Rodiče často volí mezi hokejem, fotbalem nebo florbalem. A tam jsou stereotypy podobné. Zacílené jednotvárně. Super jsou bojové sporty. Obrovský vliv má také forma kompenzace, včetně fyzioterapie. Už u těch nejmladších brankářů. Nedílnou součástí cesty mladého sportovce je samozřejmě sebevzdělávání a mentální příprava rodičů. Přece jenom chceme mít v prvé řadě z dětí slušné a vychované lidi, kteří se nebojí postavit výzvě.“
