Havlův salonek. Tady se pařilo! Letadlo z Nagana žije dál díky vášni bláznů
Ta radost v jeho výrazu rozehřála celý kokpit. Jako když malému capartovi vrátíte zabavenou pistolku. „To je nádhera,“ hlesl. Zdeněk Fridrich, dnes 74letý prošedivělý pán, po 20 letech usedl za knipl letadla, s nímž v roce 1998 jako kapitán dosedl se zlatými hrdiny na Ruzyni. Sport Speciál přináší příběh legendární "Zuzany", jak se Tupolevu přezdívalo. Vrátili jsme do něj i šampiona Romana Čechmánka a letušku Barboru Neumannovou.
Chvíli se nechtěl nechat rušit. Knipl pevně svíral v rukách. Zhluboka polknul. Přišla chvíle dojetí. Nostalgie. Potom se rozhlédl kolem. Pro laika nepřehledná spleť nejrůznějších budíků, přístrojů, tlačítek a dalších mačkátek. Ne pro něj. Pro někdejšího šéfa vládní letky.
Jednoho z nejrespektovanějších českých kapitánů, jenž byl mimo jiné dvorním pilotem Václava Havla. Pro někoho, kdo letadla miluje od dětství. Pro pilota, jenž právě se „Zuzanou“ přistál v Praze a přivezl národní hokejový poklad.
„Kdyby to šlo, hned bych se zase proletěl. Po dvaceti letech,“ vykládal Zdeněk Fridrich, jenž spolu s posádkou dalšího kapitána Petra Jirmuse šéfoval zdlouhavému letu z Tokia. Netřeba připomínat poprask, jaký se v Česku po návratu strhnul.
Když se hráči, vedení lídrem Vladimírem Růžičkou a dvěma největšími esy, Jaromírem Jágrem a Dominikem Haškem, objevili na schůdcích a začali sestupovat dolů, Praha prožila další erupci nadšení. I těch historek z letadla, co se vyrojilo… „Vždycky říkám, že nejvíc o tom vědí ti, kteří uvnitř nebyli,“ usmívá se kapitán Fridrich. A v odlehčeném tónu pokračuje.
„Řeknu vám jedno: kdybych byl na místě těch kluků a vyhrál něco podobného, tak by to bylo ještě větší! To by teprve letadlo něco zažilo.“ Upraví šálu, hodí si ji kolem krku. A znovu se kochá. „Hned bych se proletěl.“ Očima rentgenuje přístroje, přesně popisuje, jaké už se dnes nepoužívají, co naopak zůstalo.
Aby se mu líp sedělo, chce si pošoupnout sedačku. „No jo, ale kde se to posouvá?“ Za chvíli už páčku najde. Trochu to zavrže. Dneska by stačilo dát pokyn počítači. „A hele, hodiny. Jdu je natáhnout.“ A opravdu. Už tikají. Ručičky se vydávají na cestu kolem ciferníku. „Na jedno natáhnutí běží dlouho,“ mrkne muž, který i s tímto strojem ruské výroby spojil kus života.
A že bylo potřeba, aby hodiny vydržely. Jen namátkou: let do Tokia trval 12 hodin a 40 minut. Zpátky, už se zlatým nákladem, 10 hodin a 25 minut. A to se jedná pouze o čistou dobu letu. Bez přestávek. Zvládnul by i teď podobný přelet? „Musel bych si to krátce zopakovat, protože poslední roky jsem lítal na strojích druhé generace. Ale jinak si myslím, že by to nebyl problém,“ reaguje.
