Říkali mu Vovka. Nebo rovnou šéf. Je posledním žijícím členem týmu prvních mistrů světa z roku 1947. On a o něco mladší Zdeněk Marek, který se usadil v USA, jsou posledními pamětníky dalšího triumfu o dva roky později. Vladimír Zábrodský byl nejvýraznější osobností první zlaté generace, kterou však po převzetí moci zničili komunisté. Ve své době patřil k nejlepším hráčům v Evropě. Legendou se stal taky proto, že on sám je opředen mnoha legendami. Dnes se dožívá 95 let.
Svého času měl nabídku z NHL, kde se o něj zajímal Detroit. V době jen šestičlenné ligy nevídaná věc. Do tehdy ještě neprobádané soutěže však nezamířil. Kdyby Vladimír Zábrodský přišel na svět o půl století později, byl by dnes opěvován stejně jako Jágr nebo Hašek . O své místo v historii se však legendární útočník strachovat nemusí. Dvakrát mistr světa, stříbrný medailista z olympiády, člen Síně slávy českého hokeje i IIHF. V anketě o hráče století před lety obsadil třetí místo. Právě za Haškem a Jágrem.
Jeho matka Olga pocházela z Tomské oblasti na Sibiři. Rodiče se seznámili při taneční zábavě, když Zábrodský senior bojoval jako legionář v Rusku proti bolševikům. Jeho prvorozený syn Vladimír začal bruslit v pěti letech, od devíti vyrůstal v líhni slavného LTC Praha. Stejně jako mladší bratr Oldřich. „Tatínek působil ve výboru klubu. Na tenisových dvorcích na Letné byla tribuna, ze které jsme se dívali na Slavii a já jí moc fandil. Ale později jsem bojoval za LTC. Když po válce zemi ovládli komunisté a můj klub postupně zlikvidovali, šel jsem do Sparty,“ vzpomínal.
Odmalička byl ctižádostivý. „Budu hrát hokej a tenis jako pan Maleček,“ říkal, když se ho jako kluka ptali, čím by chtěl být. Stejně jako předválečná sportovní ikona se „Vovka“ stal nejlepším českým hokejistou a jedním z nejlepších tenistů své generace. Jako hokejový centr dokonale využíval vysokou postavu a dlouhé ruce. Brilantně ovládal práci s pukem a nebezpečně pálil ze všech pozic i vzdáleností. Proslulé byly zejména jeho střely bekhendem.
Už od dětství vedle něj hrál na levém křídle Stanislav Konopásek, dohromady vytvořili jednu z nejúdernějších útočných dvojic historie. Napravo se spoluhráči střídali, v reprezentaci s nimi nastupoval Ladislav Troják, který tragicky zahynul při leteckém neštěstí nad kanálem La Manche v roce 1948. Později skvěle klapala spolupráce s Václavem Roziňákem.
Lotr a také génius
„Vždycky jsem nesnášel prohry,“ zdůrazňoval Zábrodský. Byl nejlepším střelcem na prvním zlatém mistrovství světa v Praze 1947, nejvíc gólů nastřílel i rok poté na olympiádě. Výrazně se zasloužil o světový titul ze Stockholmu 1949. Vrstevníci o „Vovkovi“ říkali, že byl trochu lotr, ale zároveň hokejový génius. A velký šéf. Přirozený lídr. Nadhled dokázal zachovat za každé situace, měl mimořádnou intuici. Hru řídil přímo z ledu i ze střídačky.
Osobní konfrontace se mu příčily stejně jako těsné bránění. Ale byl to on, kdo se pustil na zimních Hrách ve Svatém Mořici do sporu s koučem Mikem Bucknou a ještě po turnaji mu spílal, že československý tým měl proti Kanadě hrát otevřenější hokej. Souboj s javorovými listy poprvé v historii velkých turnajů neskončil porážkou. Jenže ani remíza 0:0 na zlato nestačila.
Se 464 zásahy je Zábrodský členem Klubu hokejových střelců. Celkem pětkrát se stal nejlepším ligovým kanonýrem, naposledy ve 36 letech. Za reprezentaci sehrál 94 zápasů a vstřelil 158 branek, dalších 306 přidal v nejvyšší soutěži. S LTC a Spartou vybojoval dohromady šest ligových titulů.
Nekouřil ani nepil, měl vášeň pro karty
Spisovatel Ota Pavel o něm napsal, že měl příkladnou životosprávu. Nekouřil ani nepil, skleničku vína si dal výjimečně. Naopak pověstná byla jeho vášeň pro karty. Ovšem zdaleka největším konkurentem hokeje pro něj byl tenis. Úspěšně reprezentoval ve třech ročnících Davisova poháru.
Zábrodský se stal taky značně rozporuplnou postavou českého sportu. Po komunistickém převratu před sedmdesáti lety dostali hokejisté nabídku zůstat v emigraci. Během zájezdu do Švýcarska si však odhlasovali, že se vrátí. V roce 1950 komunistická moc hokejistům coby obhájcům zlatých medailí zabránila v odletu na další šampionát do Londýna a po vyprovokovaném incidentu v hospůdce U Herclíků byli hráči pozatýkáni. Jedenáct jich bylo později ve vykonstruovaném procesu odsouzeno za velezradu souhrnně na 74 let a čtyři měsíce vězení.
„To byla úplná katastrofa,“ komentoval Zábrodský po letech faktickou likvidaci národního týmu, podle všeho v režii Moskvy. Sám později poukazoval na to, že do pražské hospůdky nedaleko Národního divadla nechodil ani jindy. Jako novomanžel se v inkriminovanou dobu věnoval rodině, která čekala přírůstek.
Nemusel podstoupit kruté výslechy, mučení, nebyl odsouzen a nestrávil kus života v pracovním táboře. Zakázali mu však reprezentovat. Zejména jeden z pronásledovaných hokejistů Augustin Bubník se snažil poukazovat na to, že Zábrodský v případu sehrál podivnou roli. Souzeni však nebyli ani další členové týmu, například Vladimír Bouzek. Podle spoluhráče Stanislava Konopáska se Zábrodský v zatčení hokejistů sám neangažoval. On sám jakákoli podezření ze spolupráce s vládnoucí zvůlí odmítal.
„Od samého počátku zločinu na čs. hokejistech se objevovaly dohady a zaručeně zaručené informace, že Vladimír Zábrodský neboli „šéf“ byl příčinou zatčení svých slavných spoluhráčů. Pro tuto vymyšlenou teorii mluvil jediný fakt: Vladimír Zábrodský nebyl zatčen a souzen,“ napsal mnoho let po oněch událostech pro Stadion publicista Vladimír Škutina.
Šokoval odchodem do Sparty
Krátce po procesu a rozprášení úspěšného reprezentačního mužstva šokoval Zábrodský odchodem do Sparty, tehdy Sokola Bratrství, později poruštěně Spartaku Sokolovo. Pomohl jí k návratu do elitní soutěže a následně ke dvěma titulům. Vrátil se i do reprezentace, zúčastnil se šampionátů 1954 a 1955, ze kterého má bronz, poté zažil propadák na olympiádě v Cortině. V roce 1958 byl usvědčen a potrestán v aféře se sázením na domluvené zápasy. Za dva roky ho vyloučili i ze Sparty. Po vyhnanství v ostravských dolech se vrátil do Prahy a dvě sezony vypomáhal v tehdy druholigových Bohemians.
Už jako aktivní hráč byl stratég. Vyrostl v trenéra výjimečných schopností, těch však český hokej nemohl plně využít. V roce 1965 Zábrodský s rodinou opustil republiku. Přes Jugoslávii a Švýcarsko zamířil do Švédska, kde působil jako hokejový i tenisový trenér. Usadil se ve Stockholmu, v pozdějších letech se při různých příležitostech rád vracel do rodné země. „Abych mluvil dobře česky, nechávám si posílat sportovní časopisy a luštím křížovky. Tímhle způsobem si procvičuju češtinu,“ připomínal s úsměvem.
Pod střechou pražské O2 Areny ho připomíná vyvěšený dres s číslem 15, které nosil ve Spartě. O „Vovkovi“ si dodnes vyprávějí i ti, kdo ho už nepamatují, nebo ho ani nepotkali.
