„Ten Růžička hraje úplně jako Zábrodský. To byl někdo,“ hlásili mi starší kolegové v době mých novinářských začátků. „Jo, Vovka. Zvládal všechno. Obral nás na ledě i v kartách. Kam přišel, tam byl šéf,“ smál se Miloslav Charouzd, mistr světa z roku 1949, který docházel do redakce a psal odborné komentáře. A vyprávěl staré příběhy.
„Vovka“ byl na ledě génius, mimo něj noblesní pán. Jeho neodmyslitelným doplňkem byl ručník přehozený kolem krku. Nebo šála. Nešlo o frajeřinu.
Chránil si šíji, aby nenastydla. Ale jméno Zábrodský stejně znělo, jako by byl postava z nějaké pověsti. Poněvadž jiní pamětníci o něm mluvit nechtěli. Oni si v padesátých letech vytrpěli svoje, on ne.
Poprvé jsem ho potkal ve Stockholmu v roce 1995. Dělali jsme spolu rozhovor, taky na téma temných dějin české historie a jeho role v nich. Historik Miloslav Jenšík mě na cestu vybavil spoustou otázek, pro Zábrodského ne vždy příjemných. Ze všeho vybruslil s elegancí sobě vlastní. A vůbec poprvé položil vlastní a věrohodnou verzi proti tomu, co se psalo tady o tragických událostech z roku 1950.
Zarytí odpůrci to nazvali životním zapomínáním. Jeden se mnou kvůli otištění jiné než jeho pravdy o ztracené generaci několik let nepromluvil. Ale jakmile Zábrodský přiletěl na křest Jenšíkovy knihy o prvních mistrech světa, s vlezlým úsměvem se k němu přikutálel pro podpis. Při jiném setkání zase neodpověděl na pozdrav Jenšíkovi, který zrovna procházel kolem s „Vovkou“. „Viděl jsi to?“ zeptal se ho historik. „Ale hráč byl docela dobrej,“ pravil s nadhledem Zábrodský.
Z prvních mistrů světa zbyl poslední. Přežil nakonec všechny. V poslední době už na tom údajně není úplně nejlíp, ale to víte, 95 let. Pane Zábrodský, ať to ještě nějaké roky vydrží.
Související články
