Legenda Kovaljov: S Čechy se mi hrálo nejlíp. Jágr mu vrací velkou chválu
Během dvaceti let v NHL se mu říkalo všelijak. Enigma, AK-27, L’Artiste nebo prostě jen Kovy. Patřil mezi nejtalentovanější hráče své doby. Alexej Kovaljov udivoval svou šikovností, hokejovou genialitou. Za mořem oblékl dres celkem pěti klubů. „Nejvíc se mi ale dařilo vedle Martina Straky a Roberta Langa v Penguins,“ vzpomíná ruská legenda v exkluzivním rozhovoru pro deník Sport. O vítězi Stanley Cupu 1994, který od nové sezony nastoupí jako trenér čínského Kunlunu v KHL, se rozpovídal i jeho někdejší spoluhráč Jaromír Jágr. Interview s kladenskou legendou o Kovaljovovi je součástí placeného obsahu.
Dej mu puk a běž se radovat. V dobách jeho největší slávy to takhle spoluhráči Alexeje Kovaljova měli. V telefonní budce na pětníku prokličkoval mezi pěticí soupeřů. Měl bleskové zápěstí, jedinečné hokejové myšlení. Uměl také využít své ohromné fyzické síly. Hokej chtěl hrát do padesátky, před lety ho k návratu motivoval kamarád Jaromír Jágr. Nyní se ale 45letý ruský útočník vydává na dráhu trenérskou. S Kunlunem, v němž působí jako asistent, přijel do Liberce na týdenní předsezonní kemp.
Kdy jste byl naposledy v Česku?
„No, už je to pořádně dlouhá doba. Viděl bych to na více než před dvaceti lety, hrál jsem tady za národní tým proti Čechům. Je to dávno, ale proti vám to byly vždycky skvělé zápasy, které bývaly ozdobou velkých turnajů. Bavilo mě to s vámi.“
Od té doby se to tady asi docela změnilo, ne?
„Rozhodně. Zase tolik si toho popravdě z minulosti nepamatuju, ale teď se mi tu moc líbí.“
Proč jste si ke startu trenérské kariéry vybral zrovna čínský Kunlun?
„Viděl jsem to jako dobrou příležitost. Po roční pauze jsem chtěl zase zpátky k hokeji.“
Kunlun čeká třetí sezona v KHL, není ale přeci jen stále tamní hokej vnímán jako něco exotického?
„Pořád je tam hodně práce, to rozhodně ano. Hokej v Číně ale obecně roste a rychle se vyvíjí. Všichni mluví o olympiádě za čtyři roky, při níž nechtějí jen dostávat nakládačky. Lidé se o náš sport začínají zajímat, přibývá čínských hráčů. I my jich v týmu máme velkou část, překvapilo mě, jak jsou dobří. Čeká nás ale ještě tvrdá dřina, budeme se snažit všichni odvádět to nejlepší a uvidíme, na co to bude stačit.“
Kariéru jste uzavíral v druholigovém švýcarském Vispu, poté jste se stal jeho generálním manažerem. Po roce jste ale skončil. Proč?
„Byl jsem tam nějakou dobu, neviděl jsem ale v klubu žádný progres. Vedení mě nikdy nenechalo dělat mou práci. Chtěl jsem tým pozvednout, dotáhnou ho do elitní soutěže. Oni o to ale neměli zájem. Visp z pohledu lidí, kteří ho řídí, není dobrá organizace. Nedělají tam hokej pro lidi a pro úspěch. Seděli na místě, nikam se neposouvali a byli s tím spokojení. Toho jsem nechtěl být součástí.“
Jak si to vysvětlujete? Jako hráč jste tým dotáhl k druholigovému titulu, udělal velký kus práce, stal se miláčkem fanoušků…
„Viděl jsem to, až když jsem denně seděl v kanceláři a byl s těmi lidmi v kontaktu. Visp mě jako město nadchnul. Cítil jsem v něm velký potenciál, totéž v týmu, který tam byl. Z vrchu mi ale šlapali na paty, nebyla tam dobrá atmosféra. Dodnes nechápu, proč mi tu práci vlastně dávali, když dobře věděli, jaký jsem a jaké mám cíle.“
Jak těžké pro vás bylo přijmout konec vaší dlouhé a veleúspěšné hráčské kariéry?
„Bylo to hrozné. Vždycky jsem říkal, že chci hrát do padesáti, ale bohužel zdraví člověk neporučí. Nebylo to v mojí moci. Sešlo se toho ale víc. Jako první byl můj konec na Floridě v roce 2013. Vybrali si mě, pak mi dali několik zápasů a vykopli mě. Nikdo mi neřekl proč, nechápal jsem to. Hrál jsem dobře, snažil jsem se pomáhat tamním mladíkům při jejich začátcích v NHL. Pak mi ale z ničeho nic řekli, že končím. Zvažoval jsem, co dál, v NHL už jsem neměl chuť zůstávat, oznámil jsem konec kariéry. Pak se objevila nabídka z Vispu, kde jsem si ten rok náramně užil. Zvedl jsem titul, ale kvůli zdraví jsem pak stejně skončil.“
Na konci října 2016 jste ale po dvou letech bez hokeje znovu nazul brusle a naskočil za Visp do jedenácti zápasů. To byla touha hrát tak silná?
„Udržoval jsem se pořád v kondici a zdraví fungovalo. Pětkrát týdně jsem cvičil bojové sporty, dostal jsem se zpátky na svoji váhu lehce přes sto kilo. Byl jsem zase hora svalů jako za mlada. Navíc, když jsem pořád viděl o rok staršího kamaráda a bývalého spoluhráče Jaromíra Jágra, jak se vrátil a jak mu to šlo, byla to motivace. Řekl jsem si, že do toho chci taky zase naskočit. Od začátku sezony jsem začal s Vispem trénovat, pak jsem taky nastoupil. Zdravotní potíže se ale zase ozvaly a byl definitivní konec.“
Ve své dlouhé kariéře jste hrál s mnoha českými hráči. Zmínil jste Jaromíra Jágra, největší slávu a obdiv jste ale sklízel po boku Roberta Langa a Martina Straky v Pittsburghu. Jak na spolupráci s nimi vzpomínáte?
