Hamrlík o "nezájmu" po draftu i Zlínu. Jak jeho otec solil manažera Tampy?
Síň slávy českého hokeje čítá po úterku 134 jmen. Novými členy se při slavnostním ceremoniálu na pražské Harfě stali Zdeněk Uher, Oldřich Válek, Martin Ručinský a další zlatý medailista z Nagana, obránce Roman Hamrlík. Z 23 hrdinů zimních her 1998 jich tak bylo přijato už třináct. Jako jediný se nemohl slavnostního uvedení na české hokejové nebe zúčastnit Hamrlík. „Jsem teď táta v domácnosti," vysvětlil s úsměvem bývalý eltní zadák, s nímž iSport při příležitosti jeho přijetí do Síně slávy pořídil exkluzivní rozhovor.
Dnes 44letý rodák ze Zlína žije v Montrealu a v příjezdu na slavnost mu zabránily rodinné důvody. Zastoupil ho tedy jeho otec Zdeněk.
Při uvedení do Síně slávy jste chyběl. Můžete víc rozvést, proč jste se nezúčastnil osobně?
„Manželka musela odletět pryč, měla to naplánované už dva měsíce dopředu. O svém přijetí jsem se dozvěděl kolem Vánoc a už s tím bohužel nešlo nic udělat. Takže jsem zůstal doma s dětmi. Máme dvouletou dceru a šestiletého kluka. Jsem teď táta v domácnosti."
Ve své zdravici jste uvedl, že uvedení do Síně slávy je nejvíc, co může hokejista dosáhnout. Jak a kdy jste se dozvěděl, že budete přijat do tak vybrané společnosti?
„Bylo to, myslím, na Štědrý den. Zavolal mi Dominátor (předseda návrhové komise Dominik Hašek) a dal mi tou zprávou pod stromek krásný dárek. Když jsem to pak vstřebával, vybavily se mi všechny vzpomínky, co jsem zažil, jaké turnaje jsem hrál, čím jsem prošel. Olympiáda v Naganu, jednička draftu. Když jsem nad tím přemýšlel, všechno mi to docházelo a vracelo se. Znamená to pro mě obrovskou čest a poctu. Jsem rád, že jsem se dostal mezi takové persony, mezi legendy českého hokeje."
Nejslavnějším úspěchem bylo ve vašem případě zajisté Nagano. Co dalšího byste ze své kariéry ještě vyzdvihnul?
„Srovnávat olympiádu s NHL úplně nejde, je to něco jiného. NHL hrajete šest měsíců, tedy celou sezonu. Olympiáda zabrala dva, tři týdny. Ale Nagano bylo asi nejvíc. A pak se mi hodně vrylo do paměti, jak jsem byl v roce 1992 draftovaný coby jednička. U toho si taky říkám, že to byla velká věc, i když dřív to třeba nebylo tak podrobně sledované, dneska je to obrovská událost. Vážím si toho. Pak ještě můj první zápas v NHL, první gól. Jsou tam i další věci, které bych mohl vyzdvihnout."
A mohlo to být ještě větší. Třeba kdyby Petr Svoboda ve 49. minutě olympijského finále dal na vás a místo střely nahrál, mohl jste být ještě slavnější. Napadne vás ještě někdy, že jako střelec zlatého gólu jste mohl být vzpomínán vy?
„No, třeba bych to nedal a nemuselo být nic... Na olympiádě jsem hrál napravo vedle Ježka, i když jsem celou kariéru nastupoval nalevo. Ale Ivan Hlinka mě tam postavil, tak jsem tam hrál. Ve finále jsme šli na buly a já povídám: Ježku, dej mi to na volej. A on zamumlal: Jo, jo, jo. Už jsem byl nachystaný, že mi to pošle a já vypálím. Jenže se na mě vykašlal, vystřelil sám a dal ten gól. Asi si pomyslel, co mu já, mladej, budu radit, že by měl dělat." (usměje se)
