Holík slaví 75. narozeniny: Jsem jako herci. Taky se na sebe nemůžu dívat | iSport.cz
Pavel Bárta
9. července 2019 • 16:06

Holík slaví 75. narozeniny: Jsem jako herci. Taky se na sebe nemůžu dívat

Autor: Pavel Bárta
TOP VIDEA
SESTŘIH LM: Real - Manchester City 1:2. Bleskový obrat hostů, Ramos viděl červenou
LIGA NARUBY: Rada jako Řepka, Řezníček jako Zlatan...
VŠECHNA VIDEA ZDE

Den dělí na dvě části. „Říkám, dopoledne kavárenský povaleč, odpoledne amatérskej greenkeeper,“ líčí s příznačným nadhledem Jiří Holík svůj současný život. V době rozhovoru byl zrovna v polovině dne a chystal se na golfové hřiště nedaleko Jihlavy, kde správcuje, seká trávu a vůbec se stará o všechno možné. „Už se tam těším,“ přiznal bývalý skvělý útočník. Trojnásobný mistr světa, rekordman v počtu reprezentačních startů se dožívá 75 let.



Celohřišťový hráč, klasické bránící levé křídlo. Na ledě obsáhl obrovský prostor, vyzařoval z něj klid. Úplný protiklad staršího bratra Jaroslava, i když ve vůli a bojovnosti si s ním nezadal. Mezi světovou špičkou vydržel Jiří Holík ze všech českých hokejistů nejdéle. Na vrcholných turnajích posbíral třináct medailí, hrál na čtyřech olympiádách a celkem čtrnácti světových šampionátech, než se rozhodl v reprezentaci skončit, i když nemusel. „V nejlepším se má odejít,“ vrací se jubilant v rozhovoru pro iSport.cz.

Je o vás známo, že nejste příznivcem velkých oslav. Chystáte něco aspoň letos?
„Nic velkého to nebude. Samozřejmě vím, kolik mi je. Ale hlavně jsem rád, že jsem poměrně zdravý, moje rodina taky. To je rozhodující. Nic velkého to nebude. K sedmdesátinám jsem dostal sedmdesát lahví červeného vína a už došly. To by se mohlo zopakovat… Ovšem na nějaké oslavování jsem nebyl ani v hokeji, když jsme vyhrávali tituly v lize, nebo na mistrovství světa. Ta euforie trvala vždycky jen pár vteřin.“

Ani v roce 1972, kde jste se prý snad poprvé v životě objal s bratrem Jaroslavem?
„No jo, to říkala máma. On byl starší, silnější, jako kluci jsme se mydlili. Každý jsme měli svoje kamarády, i když hokej jsme hráli spolu odmala. Z toho vítězství měli snad největší radost rodiče. Táta byl u nás autorita, ne jako dneska, ačkoli brácha si troufal a odmlouval. Ale taky moc ne. Táta nám s bráchou říkával: ‚Hele, až budete mistři světa, můžete do něčeho mluvit.‘ Pak se nám to v Praze povedlo a on byl strašně šťastnej.“

Později jste získal zlato ještě dvakrát, ovšem šampionát v Praze vám vyšel parádně, jen váš útok s Klapáčem nasázel celkem 25 gólů…
„Ono je to trošku relativní. Soupeři samozřejmě byli trošku jiní, než ti dnešní. Jedinou výjimkou byla fenomenální sovětská sborná. Troufnu si tvrdit, že sborná má největší zásluhu na rozvoji světového hokeje. V Kanadě hokej vznikl, jenže já jsem tam od roku 1963 jezdil a vím, jak to hráli. To byl takovej mydluňk. Nastřelit, dojet, prásk, bum! Rusové přišli s kombinací, individuální technikou, herními systémy. Tím nejvíc prospěli světovému hokeji. My jsme k tomu přispěli taky, nebudu tvrdit, že ne, nebo Švédové, ovšem nejvíc ovlivnili hokej Rusové. Když děláte sport a pořád vás poráží, tak vás to donutí buď zabalit, nebo přidat. I Kanaďani dneska předvádějí kombinační hokej. A co předváděli před čtyřmi lety na mistrovství světa v Praze, to byla nádhera.“

Jiří Holík (uprostřed) oslavil v úterý 75. narozeniny, stále se může pyšnit pevným zdravím
Jiří Holík (uprostřed) oslavil v úterý 75. narozeniny, stále se může pyšnit pevným zdravím

Když se vrátíme k památnému roku 1972, v klíčovém zápase s Rusy dával váš útok i vítězný gól. Vzpomenete si na něj?
„Jo. Brácha předtím jeden taky zavinil, přál jsem mu, aby ho dal. On celkem nerad střílel, raději přihrával. Jel na bránu s Honzou Klapáčem, kupodivu vystřelil a ono to tam propadlo.“

Oba jste byli odlišné povahy, brácha pruďas, vy jste působil spíš jako pohodář. Ale když se třeba na šampionátu 1967 ve Vídni porval s obrovitým Ragulinem, byl jste to vy, kdo ruského medvěda nejprve popíchnul, že ano?
(směje se) „To už ode mě nechtějte takhle dopodrobna… Ale s Ragulinem on měl pořád něco. Vzpomínám si, jak jsme hráli v Coloradu, a trenér Pitner bráchovi říká: ‚Je tam zase ten Ragulin, ne aby ses s ním pral.‘ Třicátá vteřina a už na sobě leželi.“

Bratr taky s oblibou vyprávěl, že když jste jezdili na kolech, on lítal po kopcích, zatímco vy jste se kochal krajinou a zastavil se na cigárko…
„Ne, cigárko ne! To si dal Honza Suchý. Ještě před vojnou jsme takhle trénovali, trochu amatérsky, jen abychom něco dělali. Honza po pár kilometrech zastavil u hospody, dal si cigárko, pivko, já limonádu a za chvíli se jelo dál.“

Ale během kariéry jste kouřil, ne?
„To je pravda. Ale už asi patnáct let nekouřím.“

Na kariéru už nevzpomínám, žiju přítomností

Vaše ligová kariéra byla spojena s Duklou Jihlava. Ale jednu dobu jste už taky trénoval se Spartou. Co vás k tomu vedlo?
„Měli jsme tam jít. Z Havlíčkova Brodu jsme přišli do Jihlavy, která tehdy ještě nebyla špičkový klub jako později. Na vojáky se lidi taky dívali různě. Studoval jsem tělovýchovnou fakultu a trénoval ve Spartě. Tehdy tam ještě byli Karel Gut, Roziňák, Pokorný, Masopust… Jenže brácha dostal infekci do nohy. Doktoři ho z toho dostali, zanedlouho si nohu zlomil. Táta zavelel: ‚Mladej, půjdeš pomoct bráchovi. Mazej a hotovo.‘ Nechtělo se mi, přál jsem si být Pražák a hrát ve Spartě. Vrátil jsem se však do Jihlavy. Myslím, že jsme neudělali chybu.“

S Duklou jste za 14 sezon získal sedm ligových titulů, patřil k oporám reprezentace. Dlouho jste držel rekord v počtu mezinárodních startů. Čemu vděčíte za takovou dlouhověkost?
„Především musí vydržet zdraví. Když dneska vidím svoje kamarády, tak to jsou všechno umělé kyčle, umělá kolena, jsou zrabovaní. Já říkám, že jsem měl zdraví pro hokej. Utrpěl jsem spousty tržných ran, zlomeniny, ale klouby mi držely a drží. Prodělal jsem taky tři nebo čtyři otřesy mozku. Asi mi i přálo štěstí. To taky potřebujete.“

V reprezentaci jste mohl vydržet ještě déle, ale nebavila vás dlouhá soustředění. Bylo to tak?
„To je pravda. Skončilo mistrovství světa a za čtrnáct dní nám přišlo, abychom se dostavili na soustředění do Nymburka. Měl jsem rodinu, děti. Odepsal jsem doktoru Andrštovi (šéf svazu), že jsem na zasloužené dovolené a že nepřijedu. Zastávám zásadu, že v nejlepším se má odejít. Věděl jsem, že už lepší nemůžeme být. A tak jsem skončil.“

Vzpomenete si na tyhle časy ještě někdy?
„Ne. Žiju přítomností. Jedině, když se někdy sejdeme jako naposledy v Hluboké, nebo pokud se někdo zeptá, tak jako vy. Jinak se tím nezaobírám. Je to už moc dlouho.“

Nejvíc startů v reprezentaci
319 - Jiří Holík (útočník)
293 - Oldřich Machač (obránce)
292 - Vladimír Martinec (útočník)
262 - František Pospíšil (obránce)
259 - Ivan Hlinka (útočník)

Našel byste přesto nějaký moment, který považujete za svůj největší?
„Byli jsme kluci z malého města, vlastně z vesnice. I po letech v reprezentaci pro nás byl obrovský zážitek, když jsme jeli třeba na Kanadský pohár. Dnešní hráči to mají jiné, pořád jsou v kontaktu s těmi nejlepšími. To my jsme byli jen tady v Evropě a v Americe hrávali spíš s amatérskými celky. Ale ani proti profíkům jsme hokejově nepropadli.“

Po skončení kariéry jste pracoval v jihlavském klubu a v červnu 1990 kandidoval na předsedu svazu. Nebyl to trochu střet s jinou realitou, než jste býval zvyklý?
„Vzniklo to z nouze. Navrtali mě do toho ligoví manažeři. Nechtěli doktora Šubrta (Vladimír Šubrt). Hlína (Ivan Hlinka) a další si přáli trénovat. Ale tohle nebyl můj resort, něco, co bych chtěl dělat. Jen, že mě požádali, abych do toho aspoň na chvíli šel.“

Dostat mládež ke sportu, to je malér

Taky trénování jste se moc nevěnoval. Proč?
„Nelákalo mě to. Přes třicet let jsem byl v hokeji a trénovat, to představuje ještě větší zodpovědnost. Máte pod sebou dvacet kluků, pokud nejsou kvalitní, trenér to většinou odnese. A k tomu zase musíte trénovat, zase být pořád pryč. A to já nechtěl. Přál jsem si být víc s rodinou.“

Pamatují si vás ještě lidi?
„Mladí už asi moc ne, ale je s podivem, že po pětačtyřiceti, padesáti letech pořád dostávám dopisy, lidi chtějí fotku, podepsat kartičku. Taky na ulici mě ještě poznají a děkují za to, co jsme tenkrát hráli a co jsme dokázali Je to příjemný.“

K zápasům z archivu se televize občas vrací, třeba i proto si vzpomenou…
„Dávají to, jen nevím, jestli to někdo sleduje. Já se na to tedy už dívat nemůžu.“

Jak to?
„Vidím to a hned vyhrknu: ‚Šmarjá, kam jedeš, támhle jsi měl jet!‘ Mám to jako většina herců. Taky se na sebe nemůžou dívat.“

Hodně hráčů se vám později pojetím podobalo, posledním z nich je Ondřej Kaše. Najdete mezi současnými hokejisty sám svoje nástupce?
„Myslím, že máme pořád vynikající hokejisty. Jen dlouho nezískali medaili, ale neviděl bych to tak černě, i když dostat mládež ke sportu, to je malér. To nikoho moc neláká, přitom potřebujete co nejširší základnu, aby ta výkonnostní pyramida fungovala. Ale copak dneska chtějí mladí sportovat? Hrají počítače a sportují na nich. To bude čím dál větší problém.“

Nejsou taky víc rozmazlení, než jste byli vy?
„To jsou. Jen když ukážou dnešní kabinu a vzpomenu si, co jsme měli my, tak tam by se dnešní hráči báli vkročit. Nebo v čem jsme hráli. Honza Suchý skákal do ran. Puky jsou pořád stejně tvrdé, ale on měl na prsou jen takový filc, proděravěl ho, jen aby to trochu luftovalo, než si pak pořídil sám za svoje prachy někde ve Švédsku plastové chrániče. Tohle vůbec nemá cenu srovnávat.“

Chodíte se ještě dívat na zápasy?
„Málo. Neříkám, že bych byl vyhořelý, ale baví mě i jiné sporty. Biatlon, atletika, tenis, fotbal, ale to spíš Champions League. Naše liga tak zajímavá není, i když se trochu zvedla.“

Sám sportujete?
„Ne. V tom mám naprosto jasno. Když jsem skončil, ještě jsem roky běhával, abych se udržoval. Ale na tohle mám svoji laickou filozofii. Je to jako když budete jezdit rallye. Každý rok musíte auto opravovat. Kdybych se takhle honil sám, musel bych každej rok na nějakou operaci. Ale v pohybu být musím. Pořád něco dělám. Jenom sport ne.“

Nejvíc mezinárodních startů
330 - Raimo Helminen (Finsko, útočník)
320 - Udo Kiessling (SRN, obránce)
319 - Jiří Holík (Československo, útočník)
316 - Alexandr Malcev (SSSR, útočník)
315 - Sergej Makarov (SSSR, útočník) a Dietmar Peters (NDR, útočník)

 


Články odjinud


Články odjinud