Polák nejen o kariéře v NHL. Diví se, proč Voráček neřekl pravdu o MS

Na ledě se s ničím nenimrá. Bodů moc nesbírá, zato podlitin a šrámů ano. Sestřih jeho nejlepších momentů, to je hitparáda zblokovaných ran a tvrdých střetů. V NHL jemu podobných už moc nezbylo. A stejně tak se mezi hráči najde stále méně vypravěčů, z nichž nepadají jen bezbarvá klišé. Roman Polák umí věci pojmenovat a svůj úděl bere s nadsázkou, i když s přibývajícím věkem to je pro něj taky čím dál menší legrace. Podobně jako zprávy, které se k němu dostaly po letošním MS v Bratislavě. „Slyšel jsem neuvěřitelné věci,“ kroutí hlavou.

V posledních pěti sezonách jste podepisoval vždycky jen na jeden rok. Letos jste získal jistotu hodně brzy, už 6. června. Je to další důkaz, že si vás v Dallasu váží?
„Je fakt, že když jsem loni končil v Torontu, musel jsem počkat, až se ze mě stane free agent. Ale hned 1. července, kdy se otevřel trh s volnými hráči, jsem podepsal s Dallasem. Tentokrát jsem na nic čekat nemusel. Dallas mě chtěl a řekli rovnou, že mě podepíšou.“

Stejně jako v Torontu jste tam začínal jako sedmý bek, ale nakonec hrál druhou obranu a ukázalo se, že jste klíčový. Jak se žije s tím, že musíte každoročně nejprve trenéra přesvědčovat, že do sestavy patříte a že vás tým potřebuje?
„Ono je to tak, že už když si mě do týmu berou, počítají, že budu hrát třetí obranu a nebudu tolik vytěžovaný. To je moje role. Ale vždycky se něco pokazí, nejde podle jejich plánu. Celou sezonu vynechal Johns, následně se zranil Methot. Takže od toho tam pak mají mě, aby to mohli zaplácnout, a vědí, že se to nepodělá. Já sám už ani nechci hrát tak hodně, že ano… (směje se) Pro mě je naopak lepší, když si hraju třetí obranu, odmakám si svoje a nemusím ve svém věku dělat něco, na co už třeba nejsem zvyklý. V posledních letech jsem to takhle nějak měl.“

Nicméně jste živý důkaz, že hokej není jen o vstřelených gólech. Jen Esa Lindell zblokoval z týmu víc střel než vy, někdy však padá na led po kontaktu se soupeřem i sám od sebe. Vy nastavujete tělo ranám taky hodně často, ale to není vše…
„Nejde jen o zblokované střely. Dělám tu svoji defenzivní práci, dávám pozor, aby nám neujížděli hráči, čistím to kolem brány, aby tam byl pořádek. Pořád to nějak funguje. Samozřejmě, hráči jako jsem já, už by se dali spočítat na prstech jedné ruky, kolik nás zbylo. Ale ještě tam chci nějaký ten rok vydržet. Nestěžuju si, cítím se pořád dobře, jen pomalu brzdím ten volný pád. Už tři roky říkám, že končím. A pokaždé mě pak vždycky někdo podepíše.“

Taky jste se pustil do několika šarvátek, v utkání s Minnesotou jste se řezal s Američanem Lukem Kuninem, který je o jedenáct let mladší. Zároveň jste byl se 69 minutami nejtrestanějším hráčem mužstva. Plníte rovněž roli tvrdého hocha?
„To se tak nějak semlelo, vleče se to se mnou celou kariéru. Mám svoje jméno, hraju tvrdě, ale že bych byl vyloženě tough guy… Jen když to na mě někdo vybalí, tak se zase nenechám. To ne. Ale že bych tomu vysloveně šel naproti, to se říct nedá. Víte co, nechávat si za ty prachy rozbíjet držku, to se mi už taky moc nechce.“

Ale s platem si neustále polepšujete. Ještě v Torontu jste v předchozích letech bral 1,1 milionu ročně, s Dallasem jste podepsal za 1,3 a naposledy za 1,75 milionu dolarů ročně. Je to taky výraz uznání, nebo tím spíš kluby dorovnávají růst inflace?
(směje se) „Přesně! Je to divný, že čím jsem starší, tím víc mám peněz. Ale ano, Dallas mi poslední smlouvou tak nějak vrátil, co jsem tam odvedl, beru to jako odměnu, že mě podepsali za víc, než jsem měl předtím.“

Proč jste nezůstal u čísla 46, které jste nosil v St. Louis, Torontu i během odskoku do San Jose? V Dallasu ho nikdo neměl, co vás k tomu vedlo?
„Když jsem se po něm pídil, sdělili mi, že šestačtyřicítka už je obsazená. Šel jsem tedy za Fíkusem ( Radek Faksa ), který je v Dallasu služebně starší, a ptal se, kdo ji má. Povídal, že prý Smith. Byl to černoch. Vzal jsem si 45. Bylo mi to jedno. Za měsíc toho černocha poslali pryč.“

Dallas zařadil Gemela Smitha na listinu nechráněných hráčů, vzal si ho Boston. Číslo jste si tedy nevzal zpátky i z pověrčivosti, aby vás třeba taky nevytrejdovali?
„To ne, ale už jsem to dál neřešil. Nejsem přece Jarda Jágr , abych bazíroval na něčem takovém. Z čísla na dresu se přece nepominu.“

Čeká vás čtrnáctá sezona v NHL, což je docela dlouhá doba. Máte představu, jak dlouho byste chtěl ještě pokračovat?
„Čtrnáctý ročník, to není úplně zanedbatelné. Jestli se bude dařit, chci udělat 800 zápasů.“

No, ale když vydržíte ještě o něco déle, to vám pak bude zbývat jen kousek do tisícovky…
(vyhrkne) „Ty vole, to už… To už asi nezvládnu.“

Dallas patří k nejlepším týmům NHL, nicméně už asi nejste pod takovým mediálním drobnohledem jako předtím v Torontu. Vnímáte to po tolika letech neustálé pozornosti jako něco osvěžujícího?
„V tomhle to je příjemnější. Vyplývá to právě z toho, že nejde o Toronto, není to Kanada. Taky už chci trošku víc dbát na rodinnou stránku věci. A bydlet v Torontu, kde je v zimě každý den minus dvacet stupňů, to taky bývalo docela depresivní. I pro rodinu. Tak jsem si říkal, že bych na stará kolena, na těch pár let šel ještě někam do tepla, což se povedlo. Tohle byla výhra. V Dallasu jsou super podmínky, cítím se parádně.“

Město prý taky dobré, ceny mírné, daně nižší, je to tak?
„No, právě. V Dallasu se neodvádí městská daň. Připlatíte si naopak ve školách, do normální školy děti dát nemůžete, musíte do soukromé. Ale než si odečítat v Montrealu nebo Torontu 52 procent, tak to je proti 37 procentům v Dallasu dost rozdíl. Domy jsou tam drahé, ale pořád lepší než New York. Tam dáte za bydlení majlant a ještě vám lezou brouci ze dřezu. K tomu musíte z něčeho žít,