Hašek o revoluci: Chtěl jsem být při tom. Demokracii musíme bránit
Před třiceti lety to prasklo. Protesty probíhaly už v průběhu roku 1989, vše vyvrcholilo 17. listopadu zmasakrováním pokojné demonstrace na Národní třídě v Praze. Záhy padla v Československu jedna z posledních komunistických bašt. Dominik Hašek (54) chytal na vojně v Jihlavě. Byl odříznutý, odkázaný na zprávy médií řízených komunisty. Ale jakmile se mu donesly zvěsti o revolučním kvasu, rozhodl se ho podpořit. „Chtěl jsem být při tom,“ ohlíží se.
Není sám, kdo vidí jistou spojitost mezi událostmi před 30 lety a současností. Dominik Hašek se zúčastnil protestních demonstrací v Praze, dnes na Letné však chyběl. Olympijský šampion, dvojnásobný vítěz Stanley Cupu a držitel mnoha trofejí NHL je členem Hockey Hall of Fame. Odletěl do Toronta na uvedení nově přijatých osobností, které tam tento víkend probíhá. Do Síně slávy vstoupí i Václav Nedomanský, který ještě musel emigrovat, aby mohl naplnit svůj hokejový sen.
Sametová revoluce vás zastihla na vojně v Jihlavě, ale sám jste se událostí s několika dalšími zúčastnil. Jako vojáci jste si koledovali o pořádný průšvih, že ano?
„Já osobně jsem chtěl být při tom. Chtěl jsem vědět, co se děje, vidět to na vlastní oči. Když vám je pětadvacet let, tak si nepřipouštíte, že by se mohlo něco stát. Prostě jsme se sebrali a jeli. Kdyby mi bylo víc nebo bych prožil osmašedesátý rok a to, co se stalo potom, třeba bych se na to díval jinak, s obavami. Tenkrát jsme měli čas po tréninku, já řekl klukům, aby nasedli do auta, nastartovali jsme zelenou škodovku, co jsem tehdy měl, a vyrazili jsme na Prahu.“
Mělo vás být pět. Vy, Milan Kastner, František Kučera, Petr Hrbek a Tomáš Sršeň…
„Už přesně nevím. Pamatuju si, že tam byli tři Pražáci. Klukům se to hodilo, protože se taky mohli podívat domů. (směje se) Bylo to další týden po událostech na Národní třídě. V úterý se hrál zápas, takže asi ve středu, ve čtvrtek. My jsme se to dozvěděli až se zpožděním z televize, kde dávali nějaké záběry. Nebyl internet, nebyly, mobilní telefony, navíc my sloužili na vojně, takže jsme byli ještě víc odstřižení od reality. Jakmile se nám to doneslo, chtěli jsme být u toho.“
Situace byla nějakou dobu nejistá, věřil jste, že se děje něco opravdu převratného?
„My jsme se chtěli přidat, zažít atmosféru, stát se toho součástí. Stavili jsme se taky na Letné za fotbalisty Sparty, Tomáš Skuhravý a Ivan Hašek nám dali asi pět metrů trikolóry, ať si ji nastříháme. Strčili jsme to do kapsy a pospíchali na Václavák, abychom byli při tom. Večer v osm jsme to zase zabalili a jeli zpátky, abychom byli v deset na baráku.“
Měli jste vycházku, nebo jste prostě zmizeli?
„No, vyrazili jsme do Prahy načerno. Ovšem v Dukle jsme to jako sportovci měli volnější než jinde. Prostě jsme museli být do večerky zpátky, kdyby náhodou přišla kontrola.“
Druhý den jste jeli na dohrávku do Pardubic a hned na rozcvičce jste se s týmem vytasili s trikolorami na dresech, viďte?
„Nastříhali jsme je na proužky a připnuli si je zavíracími špendlíky. Vedení Jihlavy do toho příliš žhavé nebylo. Nezakázali nám to, ale připomněli, že v roce 1968 to dopadlo jaksi jinak, ať si dáváme pozor. Během rozcvičky za námi však přijel rozhodčí a řekl, že ty špendlíky nemůžeme mít, že to je nebezpečné, mohli bychom se o ně zranit. Už jsme se smiřovali s tím, že trikolóry mít nebudeme, načež Amédo (masér Pavel Křížek) si vzal šitíčko a jednomu po druhém nám to na dres přišil. Stihnul to, do zápasu jsme šli s trikolórami na dresech. To bylo asi týden po 17. listopadu.“
Už v úterý bylo zrušeno utkání Sparta-Trenčín, místo hokeje přečetl kapitán Jan Reindl prohlášení stávkujících studentů. Velitel trenčínské Dukly Ivan Kodaj však tehdy žádal kontumaci, o dalším vývoji v zemi nebylo taky zdaleka ještě jasno…
„Trenčín byl zase o něco dál, čím víc na východ, tím šly ty zprávy z Prahy pomaleji. Estébáci vyhazovali při rozvozu z vlaků noviny, které o tom psaly, my byli na vojně odkázáni na Rudé právo (deník ÚV KSČ). Z televize si člověk taky zprvu moc neudělal obrázek.“
Věděl jste, kdo je Václav Havel?
„Ne. Neznal jsem ho možná ještě týden po revoluci. Jako sportovci jsme měli trochu svůj svět a všechno nešlo tak rychle. Už si ani nepamatuju, kdo tehdy na Václaváku vystoupil. Ale vybavuju si, že na jedné z budov zářila velká rudá hvězda. Když se cinkalo klíči, celé náměstí začalo sborově skandovat: ‚Sundejte tu hvězdu! Sundejte tu hvězdu!‘ Jakmile jsme to slyšeli, hned jsme se k ostatním přidali.“ (usmívá se)
Kdy vám došlo, že komunismus padl?
„V těch dnech si to člověk samozřejmě ještě nedovedl představit, ale cílem bylo jednoznačně zrušení vedoucí úlohy KSČ. Jakmile to v prosinci parlament oficiálně odhlasoval, bylo jasné, že se všechno změní. Už nikdo si nedovolí co předtím, kdy jsme se báli cokoli proti komunistům říct nebo něco kritizovat, kdy byli lidé pronásledováni a vězněni za svoje názory a přesvědčení. Tehdy jsem to ale bral tak, že jsem rád, že se můžu něčeho takového zúčastnit a být při tom. Jinak jsme hráli hokej, tomu se člověk věnoval nejvíc.“
Ministr obrany Miroslav Vacek hrozil, že na Prahu pošle tanky. Projevovat se jako nepřítel režimu v armádě bylo nebezpečnější než v běžném životě. Zaznamenal jste později v Jihlavě nějakou změnu?
„Všechno běželo dál. Nic zásadního. Hrála se normálně liga, byli jsme hokejisté, tak jsme v tom pokračovali. To období však bylo dost hektické. Věci se měnily velice rychle, dřív každý myslel na hokej a na zápasy, najednou toho bylo hrozně moc. Každý řešil i jiné záležitosti, celá společnost se začala rychle měnit, po čtyřiceti letech došlo během pár dnů k převratným změnám. Hokej šel tím pádem trošku stranou a každý začal myslet třeba na to, jestli bude ještě příští sezonu hrát v Československu nebo jinde, což se předtím vůbec neřešilo.“
Otevřely se hranice, po MS v Bernu 1990 jste zamířil do Chicaga, které vás draftovalo už sedm let předtím. Nebýt sametové revoluce, zůstal byste?
„Nejspíš ano. Jako první agent sem přijel Ritch Winter a lovil klienty, věděl, že v Česku jsou dobří hokejisté. Řešili jsme, co bude po mistrovství světa. I ten šampionát byl jiný, zavládla odlišná atmosféra. Vždycky bylo prvotní, jestli vyhrajeme, vrátíme se s medailí. Najednou to nebylo podstatné, každý řešil svoji budoucnost, kde bude hrát v nové sezoně, úspěch mužstva nebyl až tak prvořadý. Převládaly osobní zájmy, což je normální, když se všem tak rychle otevřel svět.“
Pomyslel jste na to, že kdyby ke změně nedošlo, vaše kariéra by se odvíjela výrazně jinak?
„To je velmi pravděpodobné. Člověk neví, co přijde, někdy se stanou věci, které neočekává. Mně kdyby tři dny před 17. listopadem nebo i den po něm někdo řekl, že se tohle stane, poklepal bych si na hlavu, že se pomátl. Ještě o víkendu po 17. listopadu jsem vůbec nic nevěděl. Nežil jsem v Praze, ale v Jihlavě nebo Pardubicích, a netušil, že by se vůbec něco mohlo zásadně změnit. Člověk to nečeká, ale potom se musí přizpůsobit.“
Jak vnímáte vývoj země po třiceti letech? Vidíte paralelu mezi listopadem 1989 a 2019, když lidé opět vyrážejí houfně do ulic, protestují a pořádají demonstrace?
„Demokratické hodnoty, za které se bojovalo, jsou ohroženy. Nedovedl bych si představit, že by po roce 1989 mohli být ve veřejné funkci lidé, kteří spolupracovali s StB. Teď tam jsou a jsou na nejvyšších místech, což je smutné. Mrzí mě to, stejně jako příklony zejména Hradu k Číně a Rusku. To jsou věci, které mi vadí. Taková je ale situace a já proti tomu budu bojovat. Chtěl bych určitě být při oslavách 17. listopadu, taky bych rád podpořil sobotní demonstraci na Letné a být tam. Ale nejde to. Velice mě mrzí, že u toho nebudu.“
Je nicméně hlavní rozdíl proti roku 1989 v tom, že zatím ještě můžete říct, co se vám nelíbí, a dát to najevo?
„Za komoušů, kdybyste takhle někam vyšli, tak vás seřežou, zavřou a nikam nepustí. Pořád máme demokracii, což je důležité. Ale musíme ji bránit. Každý si může říkat, co chce, vyslovit svůj názor a nemusí se bát, že za to bude pronásledovaný jako dřív. Ale některé věci, co se staly, bych si ještě před pár lety nedovedl vůbec ani představit. Naprosto se vymykají tomu, za co jsme bojovali. Proto bych moc rád byl na Letné a mrzí mě, že nebudu. Jenže Vašek Nedomanský bude uveden do Hockey Hall of Fame, myslel jsem, že bude vhodné, abych jako pozvaný člen Síně slávy byl taky u toho.“
Možná nebude Letná ani poslední demonstrací…
„Doufám, že to bude stejně velké jako naposledy, že přijde zase hodně lidí a že to pomůže. V létě přišlo nějakých tři sta tisíc. Ale poprvé ani naposledy to asi nebude. Je ovšem dobře, že lidi nejsou lhostejní a že se něco děje. Pak je tu ještě třicet procent těch, co nějak volí. Ovšem pořád je lepší se vyjadřovat, než kdybychom to nechávali být. Je správné, že existuje společenský tlak, lidi o tom mluví. Druhé straně to stoprocentně musí vadit, ale oni se cítí silní, že se jim nemůže nic stát, tváří se, že je to jedno. Ale nemůže jim to být příjemné. Jsem zvědavý, jak to bude pokračovat.“
