Stát vedle Havla, to bylo něco! Kvůli fotbalu asi půjdu na Letnou zas...
30 LET OD SAMETOVÉ REVOLUCE | Videozáznam z mého vystoupení v listopadu 1989 na Letné mám stažený v mobilu a všem říkám: Tady vidíte, kdo tu vládu změnil! Doma jsem byl po příletu z Francie chvilku, věděl jsem, že se to u nás mele a že potřebujou nějakého předáka…
Ale vážně. Když mě oslovili, abych šel řečnit na Letnou, už ani nevím, kdo mi volal. Měl jsem pocit, že se bojí, říkal mi: Já jsem z Občanského fóra, mohl byste promluvit na demonstraci? Nechtěl jsem říct ne, schovávat se, být mimo dění. Když se přidávali studenti, dělníci, museli jsme i my sportovci, za které vybrali mě.
Přijeli pro mě a vyrazili jsme na Letnou. Přiznávám, že mi to bylo trochu nepříjemný, na Spartě jsem vždycky hrál nerad a mluvil jsem tam taky nerad. Ale byla to občanská povinnost. Ivan Hašek byl menší řečník, a tak předtím mluvil v nějaké postranní uličce… Že byl na Václaváku? No vždyť to říkám, v postranní uličce. To mě poslali na Letnou. Ani jsem se s ním neradil, co a jak, sparťany jsem tehdy ještě neměl rád.
Všechno bylo v obrovském chaosu, pod tribunou stovky tisíc lidí, nevěděl jsem, kdy přijdu na řadu. Ale už jsem byl v tom kolotoči. Teď tam stojím, vedle mě Dubček, Havel, kněz Malý, komunisti… Říkám si: Jéžíšimarjá. Byl jsem tak rozechvělý…
Stát vedle Havla, to bylo něco! Vnímal jsem ho, byl tři čtyři metry ode mě. Ale neměl jsem pocit, že by mě znal, myslím, že se o sport moc nezajímal. Ani jsem neměl čas si s ním podat ruku. Škoda, rád bych to udělal, jsem takový seznamovací typ. Co bych mu řekl? To nevím, asi tohle: Hele, budu mluvit naposled, kvůli vám.
Najednou mě rychle někdo vzal za ruku a řekl: Pojď, teď jdeš ty. Klepal jsem se, napadlo mě: Tak, teď se to nepovede a oni mě zavřou. Měl jsem naučený krátký proslov, ale podíval jsem se dolů, do všech těch lidí, praporů. Věděl jsem, že umím hrát fotbal před sto tisíci lidmi, jenže nikdy jsem před nimi nemluvil. Klepal jsem se…
Ale nedá se nic dělat, řekl jsem si, vytáhl jsem tahák a přečetl proslov. Pomáhala mi s ním a vlastně ho hlavně dala dohromady učitelka mých dětí, nějaká Simona Škodová. Jakmile se dozvěděla, že mám jít mluvit, povídala: Když jsi sportovec, uděláme proslov sportovně. Pobavili jsme se o tom, doma jsem se ho naučil. Byl stručný, nic těžkýho, pamatuju si ho doteď. Slovo od slova.
Říkal jsem, že my sportovci jsme zvyklí, že se všude na světě hraje fair play a že u nás je to o nás bez nás a fair play to není. Což bych tedy dnes asi neřekl, nejsem si jistý, že to tak ve fotbale chodí…
Byl jsem v euforii, horečce, vůbec jsem nevěděl, co se děje. Jak jsem domluvil, hned mě stáhli dozadu. Jenom bych se tam pletl. Vyšoural jsem se ze stadionu, mazal na první spoj a jel domů. Říkal jsem si: Tak a teď budu čekat, až někdo zazvoní, že se to nepovedlo, a půjdu. Ale doopravdy, můžu říct, že strach jsem měl. I když celé dění bylo ve fázi, že se to asi nedalo vrátit. Jenže člověk nikdy neví, komunisti byli schopní všeho.
Projev Ladislava Vízka si poslechněte v čase 35:35:
Když jsem to pak viděl na Youtube, všem klukům jsem říkal: Podívejte se, po mý řeči se lidi chytli, udělali živý řetěz, šli na Hrad a svrhli režim. Musel jsem to říct zase já! Dneska si z toho dělám srandu, ale tenkrát to takový nebylo. Cítil jsem se důležitý, bylo to fajn. Teď musím říct, že jsem rád, že jsem tam byl, protože si připadám jako hrdina. Ba ne, spíš jsem rád, že jsem necuknul. Že jsem cítil, že je to správná věc. A když něco cítím, tak to taky vždycky udělám.
Vyrůstali jsme v komunismu, rodiče, máma, ti žili na vesnici a byli spíš v tomhle směru proti mně, přesto jsem na tu Letnou musel jít. Dneska to vypadá tak, že by spousta lidí v komunismu chtěla žít zase. Komunisti znovu rozhodují. Lidi na vesnici se za nich možná neměli špatně, ale ten režim byl špatný.
I maminka mi, když za mnou byla na doložku ve Francii, brečela: Ládíčku, oni nám lžou, na Vánoce máte jahody, melouny, u nás nic není, stojíme frontu pomalu na všechno. Říkají nám, že tady u vás nic není a že my jsme na tom líp než na Západě…
Jediná chyba byla, že komunistickou stranu nezakázali. Strašně jsme to prováhali, to bylo špatně. Teď si na to stěžujeme, ale můžeme si za to sami.
Taková situace, že bych šel zase řečnit, už nenastane. Jsem rád, že máme demokracii, ve které se mydlí strany. I když grázlové si pole mě až moc dovolují a měla by být vůči nim větší přísnost. Ode mě už o politice nic neuslyšíte, já už jsem si všechno řekl… Ať si každý žije, jak chce.
Vůbec ale nerozumím tomu, jak je možné, že demokracii nemáme ve fotbale, že je to v něm právě jak za komunistů. Co nerozumím, jsem z toho úplně v šoku, když lidi typu Berbra, kteří byli v StB, a ještě se tím chlubí, mají takovou moc. Jak je to možný?!
Vím, že jsou šikovní, umí v tom chodit tehdy i teď, jak říkáme, ví, kudy běží zajíc. Berbr má kolem sebe chobotnici, všude jsou rozhodčí, kteří jsou mu zavázaní, má to všude posichrované. A fotbal je nedůvěryhodný, lidi nadávají. Nelíbí se mi to. Nic moc neříkám, a ještě jsem předvolaný k soudu. Ten člověk žaluje ostatní lidi, kteří říkají pravdu. To je tak trapný, směšný. Fakt to nechápu. Je to jako za starých časů.
Asi přece jen na tu Letnou půjdu ještě jednou…
