Ač je dělilo 56 let, stihli se poznat skvěle. Byl to tvůrce knih a moderátor České televize David Lukšů, komu se rozhodl Vladimír Zábrodský otevřít. Spolu pak během několika měsíců napsali biografii mapující celý život legendárního sportovce. „Má pověst rozporuplné postavy, s tím já ale nesouhlasím. Při našem povídání nekličkoval, odpovídal spatra a upřímně,“ vzpomíná Lukšů.
Spolu před deseti lety vydali biografickou knihu. Vladimír Zábrodský se v ní poprvé vyjádřil ke své údajné spolupráci s StB a údajnému udání spoluhráčů v roce 1950. „Léta platilo klišé, že o tom nechtěl nikdy mluvit… podle mě ale jen neměl partnera, ke kterému by měl důvěru a svěřil by se,“ říká David Lukšů.
Jak moc vás zpráva o jeho smrti zasáhla? Byli jste i v posledních letech v kontaktu?
„Ve spojení jsem hlavně s jeho synem Honzou Zábrodským, který žije ve Stockholmu. Ještě 7. března jsem mu psal, ať vyřídí tatínkovi přání k narozeninám. To už mi ale říkal, že se necítí moc dobře. Věděl jsem, že se jeho stav zhoršil, ale stejně mě to zasáhlo hodně. Strávili jsme spolu dost času. Jsem z toho špatný.“
Jak vaše kniha vznikala, jezdil jste za ním do Švédska, kde od šedesátých let žil?
„Ano. Mělo to ale dlouhou genezi. Nejdřív jsme s kolegou Alešem Palánem chtěli udělat dvojpříběh Konopásek – Zábrodský. O tyhle lidi ale bohužel nebyl na začátku tisíciletí vůbec zájem. Studoval jsem tehdy vysokou školu, když jsem se domluvil se Standou Konopáskem na knížce. Pak jsme si ale říkali, že by bylo fajn k tomu přidat pohled Vovky Zábrodského. Oslovili jsme ho a on souhlasil. Do Stockholmu jsme za ním vyrazili autem, šílená cesta. Bavili jsme se s ním dva dny, když nám řekl, že ho to vzpomínání dost vyčerpává a chtěl by to ukončit. Sbalili jsme se a odjeli, mysleli jsme si, že je konec.“
Co bylo dál?
„I přes velké potíže se nám podařilo vydat knihu o Standovi Konopáskovi. Panu Zábrodskému jsme ji poslali poštou. Žádnou reakci jsme ale neočekávali, protože Standa tam o něm opravdu moc hezky nemluvil. Každý byli z jiného těsta, z jiné společnosti. Na ledě jim to klapalo báječně, ale kamarádi nikdy nebyli. On nám ale odpověděl dlouhým dopisem a nabídl, že bychom mohli pokračovat v tom, co jsme začali.“
Takže jste zase sedli do auta?
„To ne! Tentokrát už jsme letěli. (smích) Strávili jsme tam nakonec čtrnáct dnů v kuse, kdy jsme udělali základ knihy. Pak jsme se ho ještě různě doptávali, celý ten proces trval dlouhé měsíce, určitě přes rok. Vznikla z toho kniha mapující jeho život od narození, až po ta naše setkání. Měl krásný byt na předměstí Stockholmu, scházeli jsme se u něj. Až tehdy jsme se dozvěděli, že mu povídání s námi před tím rozmluvila jeho žena Jana. Měla pocit, že není nutné něco rozebírat, měla obavy. On ale ne, všechno nám řekl narovinu, jak bylo.“
Nenarazil jste na témata, o kterých se bavit nechtěl, nebo se u nich ošíval?
„Ne, opravdu. Ani jednou se nestalo, že by řekl, že k tomuhle se vyjadřovat nechce. Ani jsem neměl pocit, že by se u těch odpovědí nějak kroutil, naopak byl velmi otevřený. Častokrát to samozřejmě od nás byly nepříjemné otázky. Dlouhé minuty intenzivního vyptávání, nebyl to žádný povrchní rozhovor. Nekličkoval, odpovídal spatra a upřímně. Léta platilo klišé, že k roku 1950 se nechtěl nikdy vyjádřit… podle mě ale jen neměl příležitost, neměl partnera, ke kterému by měl důvěru a svěřil by se.“
Z novinářské práce vím, jak těžké je někdy klást ty nepříjemné otázky. Jak jste zvládal vy dotazy na jeho údajnou spolupráci s StB, rok 1950 a další věci? Už v době vašich rozhovorů mu navíc bylo 85 let.
„Samozřejmě jsme tím nemohli začít, vypálit to na něj na první dobrou by byla sebevražda. Stalo se to až po mnoha dnech, když jsme cítili tu důvěru. I v té době měl ohromně svěží mysl, všechno si pamatoval. Z hlavy tahal jména hráčů, pozice, v jaké ruce drželi hokejku. V životě jsem potkal spoustu lidí, ale takhle bystrou mysl neměl snad nikdo. Navíc v tom věku! Nikdy se ničeho nebál, nechtěl nic tutlat. Měl jsem pocit, že nic neskrývá. Byl to přímý člověk, který říkal věci narovinu, což mu taky v životě v mnoha případech uškodilo.“
Jak pro vás bylo těžké získat jeho důvěru? Byl jste v té době hodně mladý.
„Když si to vezmu zpětně, ještě důležitější možná bylo získat si důvěru paní Zábrodské. (smích) Byla hodně nedůvěřivá. Pomohly nám ale takové maličkosti, detaily. Kolega Aleš Palán například znal přehradu Seč u Chrudimi, odkud ona pocházela. Debatovali o tom, Chrudim je sblížila. Byla to spousta maličkostí, ale nakonec se to všechno sešlo.“
Nemuseli jste si ho něčím kupovat? Třeba spisovatel Stanislav Motl si prý Lídu Baarovou k napsání biografie získal tím, že jí vozil flašky becherovky.
„Vzpomínám si, že jsme mu vezli třeba televizní záznamy nějakých zápasů, jeho gólů. A ještě něco… Když v šedesátých letech emigroval, estébáci mu sebrali všechny věci, co měl v bytě. Všechny jsou dodnes v archivu Národního muzea, jsou to stovky věcí. Třeba stříbrná olympijská medaile ze Svatého Mořice. Po roce 1989 se k tomu snažil dostat, ale bohužel se mu to nepovedlo. Měl tam trofeje z tenisových turnajů, boxerské rukavice svých synů. Dodnes mu to nevrátili. Zprostředkovali jsme ale, že to v muzeu komplet všechno nafotili, takže jsme mu vezli balík asi tří set fotek.“
Jak na to reagoval?
„Smál se tomu. Nelpěl na minulosti, říkal, že mu na tom vlastně nesejde. Byl naprostý kliďas. Po mamince měl trochu ruskou duši, nic neřešil. Vždycky říkal, že věci házel za hlavu. Možná díky tomu se dožil tak krásného věku. V určité době byl terčem kampaně, která ho očerňovala, hanila. Každý jiný by se tím trápil, on měl ale dar to neřešit. Ve Švédsku si žil svůj život a křivdami se netrápil. Navíc nebyl mstivý, klidně se pak s těmi lidmi setkal a podal jim ruku. Byl noblesní, ale zároveň vyloženě splachovací.“
Pojďme k roku 1950, kdy byla většina Zábrodského spoluhráčů z národního týmu po vykonstruovaných procesech poslána do vězení nebo pracovních táborů. On jediný ale souzen nebyl. Vám pak poprvé přiznal, že nikoho neudal. Věřil jste mu?
„Hodně jsem se tím zabýval a zaprvé bych řekl, že jsem nenašel absolutně žádnou motivaci, proč by to měl dělat. Pak jsou další věci: jak by je udal, co by jim řekl, protože na ně nic neměl. Nic takového jsem nenašel. Už od roku 1948 byli všichni pod kontrolou. Popisoval mi, že v tom roce byli po návratu ze Švýcarska ze Spenglerova poháru přijatí u předsedy vlády Zápotockého, který jim řekl, že ví, že tam zvažovali emigraci. Komunisti měli lidi všude, věděli všechno. Nenašla se jediná výpověď, kdy by Zábrodský o někom něco špatného říkal.“
Jak si pak on sám i vy vysvětlujete, že ostatní hráče soudili a jeho ne?
„Na to jsem se ho ptal. Všichni, kdo byli ten inkriminovaný večer v hospodě U Herclíků, skončili u soudu. Zábrodský tam ale nebyl. Nebyl tam ani Vladimír Bouzek a Vlastimil Bubník. Vovka nebyl zdaleka jediný, kdo byl v týmu a nešel do kriminálu. Říkal mi, že měl známého na ministerstvu. Hned jak se to stalo, šel za ním. Dostalo se mu prý odpovědi: „Nech to být, neřeš to a buď rád, že jsi na svobodě.“ Nevěděl, proč sám zavřený nebyl. Nebo tak nám to aspoň vyprávěl.“
Jaký je na to váš názor?
„Spoustu času jsem nad tím přemýšlel. Moje teorie je taková, že padesáté roky byli o rozhodnutí jednotlivých lidí tam nahoře. Ten tam půjde, tenhle ne. Někdo na něj možná ukázal a řekl: „Toho tam nedávejte.“ To už ale nezjistíme. Jsou tu samozřejmě i teorie, že ho tam nedali, aby ho pak vystavili na pranýř lidu. Nedokážu to ale potvrdit. Mohl to být opravdu moment jednoho rozhodnutí. Nebyl v té hospodě, nebyl tam ten prvotní důvod. Když se na ten případ podíváme, mně se zdá, že to jejich zatčení nebylo plánované. Celé to přišlo na udání občanky, která šla okolo a v hospodě zaslechla ruch, který se jí nezdál. Tohle je ve složkách. Zavřít hokejisty ale původně v plánu podle mého nebylo. Až pak začal režim řešit, co se bude dít. Ta doba byla šílená.“
A co rok 1960 a jeho konec v reprezentaci z důvodu sázek na vlastní zápasy? Došlo na to?
„Jasně. Říkal mi, že to byl systém, který vymyslel nějaký inženýr, jak podvést Sazku. Zapojeno do toho bylo mnoho sportovců, kteří si pak měli přerozdělit zisk. Zábrodského kontaktoval Július Torma, olympijský vítěz v boxu, který mu to nabídl. Šlo prý o přípravný zápas Sparty s Rudou Hvězdou Brno. Smál se tomu. Dohodli se s Brňákama na remíze. Říkal: „My už jsme na konci nevěděli, jak to hrát, aby to dopadlo.“ Nezastíral. Narovinu o tom mluvil, prý to byla jedna z největších blbostí, co v životě udělal.“
Jako trest pak tři roky pracoval jako horník v Ostravě.
„Přesně tak. Bylo mu nabídnuto, ať jde do dolů v Kladně, což ale odmítl. Nechtěl být tak blízko Prahy, tak vzal práci v Ostravě, kde normálně těžil uhlí. Jsou fotky, na kterých je umouněný Vovka Zábrodský a vedle ho vítají horníci s transparenty oslavujícího mistra světa. On na to měl popravdě řečeno dobré vzpomínky. Bral to jako trest za svoji blbost. Udělal si tam ale spoustu kamarádů, má z Ostravy spoustu veselých historek. Nebyl to přízemní člověk, měl až šlechtický nadhled.“
Jak tedy budete na jednu z nejrozporuplnějších osob českého sportu vzpomínat?
„Budu na něj vzpomínat jako na neskutečně noblesního člověka. Jako na osobnost, kterých v českém sportu opravdu moc nebylo. Inspiroval celou svou generaci. Byl hlavní hvězdou mužstva, které nastartovalo zlatou éru našeho hokeje. Nebýt jich, byli jsme dál na úrovni Švýcarů nebo Němců. Další generace se od nich učili. Pro Jardu Holíka byl bohem, doma měl zarámovanou jeho fotku. Z jeho odkazu vyrostla zlatá éra sedmdesátých a dalších let. On a jeho spoluhráči postavili základ všech dalších úspěchů. Navzdory všemu si nemyslím, že on byl rozporuplná postava. Naopak byl skoro vždy transparentní. Krásně na něj vzpomínal třeba Luděk Bukač, na éru, kterou pod ním prožil ve Spartě. Mužstvo spolu bylo na ledě i mimo, vymýšleli různé ptákoviny. Zábrodský nebyl pavouk, který by stál někde stranou. Miloval lidi, měl specifický esprit. Samozřejmě měl jako každý i negativní vlastnosti, ale lidsky na něj většina vzpomíná jen v dobrém. Nechci to srovnávat se současností, ale on byl opravdu třeba jako Jaromír Jágr , který má mezi všemi hokejisty specifický status. Ovlivnil celé generace. Budu na něj vzpomínat jako na laskavého člověka, který se nebál.“
