Z prvních mistrů světa byl poslední, po jeho odchodu už nikdo nezůstal. Vladimír Zábrodský patřil k nejlepším evropským hokejistům poválečných let. Mužstvo Československa dovedl v letech 1947 a 1949 ke zlatu na světovém šampionátu a stříbru na olympiádě 1948, s LTC Praha a Spartou získal celkem šest ligových titulů. Přes půl století žil ve Švédsku, zemřel pouhých dvanáct dní poté, co se dožil úctyhodných 97 let.
K vůdčí roli v týmu předurčovaly Vladimíra Zábrodského jeho výrazný talent, mimořádná inteligence a předvídavost. Dovedl najít protizbraň na taktiku soupeře, byl mistrem správného načasování střely i přihrávky, uměl projít obranou soupeře, podržet puk, vázat na sebe pozornost. Na ledě ho proslavil smrtící bekhend, stejně jako šála kolem krku, neodmyslitelný doplněk, jímž chránil choulostivou šíji před ztuhnutím. Taky dbal přísně na životosprávu. Dával přednost ovoci a zelenině, nekouřil, napil se výjimečně.
Jeho hvězda nepohasla
Stejně jako uměl znemožnit soupeře, dovedl proplouvat i v životě. „Lotr, ale hokejový génius,“ řekl o něm po desetiletích jiný legendární hokejista, Jaroslav Drobný. „Zvládal všechno. Obral nás na ledě i v kartách. Strašně nerad prohrával. A kam přišel, tam byl šéf,“ vyprávěl o něm Miloslav Charouzd, mistr světa z roku 1949.
Poté, co skončil největší český hráč 30. let Josef Maleček, který byl o dvacet let starší, stal se hlavní hokejovou celebritou právě „Vovka“, jak Zábrodskému podle jeho ruské matky všichni říkali. Ať v LTC, kde jeho otec Oldřich Zábrodský vychoval celou generaci skvělých hráčů, nebo v reprezentaci a ve Spartě, kam přišel v roce 1950.
Když v roce 1998 proběhla anketa o nejlepšího českého hokejistu 20. století, skončil třetí za Dominikem Haškem a Jaromírem Jágrem . Stal se nejúspěšnějším zástupcem všech generací před Naganem. Jeho hvězda nepohasla ani po několika desetiletích, přitom většina tipujících ho mohla vidět jen letmo na archivních záběrech. Ovšem pokud byste hledali jeho pozdější věrnou kopii, nejvíc se mu podobal Vladimír Růžička . Aspoň starší kolegové říkali, že je celý on.
Vytáhlý, šikovný a hravý. Díky svému umění i urostlé postavě čněl Zábrodský nad ostatními, druhé dovedl přechytračit a všechno řídil. Odtud další přezdívka Šéf. Startoval celkem na šesti šampionátech a dvou olympiádách, v reprezentaci odehrál 93 zápasů a nastřílel 158 gólů. Byl lídrem LTC, jednoho z nejlepších klubových celků na kontinentu, do NHL ho chtěl Boston. Jenže do toho přišel komunistický puč.
Nejlepší tým
Brusle obul poprvé v pěti letech, od devíti hrál v LTC za žáky. Už tam se potkal se Stanislavem Konopáskem, brzy spolu mohli hrát téměř naslepo. Do mužstva se propracoval v sezoně 1939/40 a záhy už patřil mezi nejlepší střelce. Gól dal i při svém debutu za reprezentaci počátkem roku 1946 proti Švýcarsku. Na zlatém šampionátu v Praze nasázel v sedmi utkáních 29 branek, což je dodnes platný poválečný rekord. V závěru turnaje převzal po Františku Pácaltovi roli kapitána. Tehdy mu bylo 24 let. Céčko si podržel v následujících dvou sezonách.
O necelý rok později se reprezentace vrátila z olympiády ve Svatém Mořici se stříbrnými medailemi a kanadský kouč Mike Buckna rezignoval. V obou případech byly důvodem spory se Zábrodským. Na zimních hrách reprezentace poprvé neprohrála s Kanadou, utkání skončilo 0:0. Vzhledem k lepšímu skóre se radovali ze zlatých medailí hráči s javorovým listem ve znaku.
„Tehdy jsme měli asi vůbec nejlepší tým,“ vzpomínal Zábrodský, jenž dal na turnaji 21 gólů. „Škoda remízy s Kanadou. Měli jsme je porazit, jenže jsme si počínali trochu zbaběle. V tom bylo jádro sporu mezi mnou a Bucknou. Každá generace ale vydrží čtyři, šest, osm let. Pak došlo k leteckému neštěstí, zahynulo šest reprezentantů, někteří další emigrovali. Ovšem vyrovnali jsme se s tím docela dobře.“
V roce 1949 získalo Československo zlato podruhé. Na střídačce stál Antonín Vodička, tým však dirigoval Zábrodský. O rok později už hokejisté za obhajobou do Londýna neodletěli. Jedenáct hráčů skončilo v komunistických lágrech, hlavní šéf zůstal na svobodě. V očích některých spoluhráčů, kteří si vytrpěli svoje, i části veřejnosti upadl v podezření. Nic se však neprokázalo.
V roce 1968, kdy se o procesu mohlo začít psát, už žil ve Švédsku. Proti nařčením se nemohl ohradit, natož bránit. „Kolem mé osoby se vyrojila spousta lží. Lidé, co mě dobře znali, se za mě nedokázali postavit,“ vyprávěl s odstupem času.
Od hokeje k tenisu
Justiční zločin vedl k rozprášení zlaté generace i slavného LTC. Zábrodský v roce 1950 zamířil do Sparty (tehdy pod názvem Spartak ČKD Sokolovo). Z pozice vůdčí osobnosti a hrajícího trenéra jí vyvedl z nižší soutěže zpátky mezi elitu. Jako první v našich končinách například začal s mužstvem nacvičovat přesilovky. Tým dokázal stmelit a vést. Ke čtyřem titulům s LTC přidal dva se Spartou.
V roce 1960 byl označen za jednoho z hlavních strůjců sázkařské aféry, do níž se vedle dalších hráčů Sparty zapletli i hokejisté jiných celků a sportovci z dalších odvětví. Neunikl trestu a tím taky skončilo jeho jinak úspěšné působení v pražském klubu. Za účast ve skandálu byl odeslán do ostravských dolů.
Po třech letech se vrátil do hlavního města a ještě dvě sezony pomáhal v pražských Bohemians. Právě tam pod jeho dohledem vyrostl třeba další skvělý sparťanský útočník a mistr světa Jiří Kochta. Očekávalo se, že Zábrodský se stane trenérem reprezentace. V létě 1965 se však nevrátil s celou rodinou ze zahraniční dovolené, a usadil se ve Švédsku.
Trénoval pak Leksand a Rögle, v dalších letech přesedlal výhradně na tenis. Ještě jako hráč reprezentoval v letech 1948, 1955 a 1956 v Davis Cupu. Ve Stockholmu se stal členem Královského tenisového klubu, se syny Vladimírem a Janem si otevřel tenisovou školu.
V roce 1997 byl uveden do Hockey Hall of Fame IIHF, je členem Síně slávy českého hokeje. Do rodné země se po pádu komunismu vracel pravidelně. Naposledy se objevil během mistrovství světa před pěti lety. Do Čech prý jezdil rád. Dokud mu zdraví dovolilo.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
| Narozen: 7. března 1923 v Praze |
| Zemřel: 20. března 2020 (ve věku 97 let) ve Stockholmu |
| Kluby: LTC Praha (1944-60), Sparta Praha (1950-60), Bohemians Praha (1963-65) |
| Reprezentace: 93 zápasů/158 gólů, 2x ZOH (1948, 1956), 6x MS (1947-49, 1954-56) |
| Úspěchy: 2x mistr světa (1947, 1949), stříbro ZOH (1948), 4x ligový titul LTC Praha (1946-49), 2x ligový titul Sparta Praha (1953-54), nejlepší střelec domácí ligy (1947, 1949, 1954, 1957, 1959) |
| Ocenění: 8. v Klubu hokejových střelců deníku Sport – 464 gólů (158 v reprezentaci+306 v lize), člen Síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF (1997), 3. v anketě o nejlepšího českého hokejistu 20. Století (1998) |
| Zajímavost: hrál také výborně tenis, Československo reprezentoval v Davis Cupu (1948, 1955, 1956) |
