V jeho sparťanské kariéře to byla jen epizoda. Ale když před 23 lety nastupoval v útoku vedle Romana Horáka, prožil bodově nejlepší sezonu. Za Spartu už hraje Horák junior, Richard Žemlička (56) je v ní po různých odbočkách a peripetiích pořád. Jako hráče ho tu milovali a jinde nenáviděli. Někteří rozhodčí ho nemohli ani cítit. „Dneska se za to občas stydím,“ vrací se v rozhovoru pro iSport Premium současný šéf sparťanské akademie, který trénoval i extraligový tým.
Nejpřednější pro něj byl tým. Kdo myslí na sebe, většinou prohrává. Tím se řídil. Čísla a rekordy považoval za vedlejší. Ale nejvíc gólů střílel, když šlo o všechno. Za celkem 15 sezon ve Spartě se neumístil hůř, než čtvrtý. „Vždycky jsme se dali dohromady,“ říká hrdě Richard Žemlička, který byl sám ztělesněním sparťanství. I když původně vyrůstal ve Slavii.
Co říkáte tomu, že historie se opakuje a jméno Roman Horák je zase na soupisce Sparty?
„S Jirkou Zelenkou jsme se tomu zasmáli. Natočili jsme klip, bylo to hezký. Na Romana mám velice dobré vzpomínky. Vynikající hráč. Kreativní, šikovný, uměl přihrát. Myslím, že jeho syn je to samé. A že Spartě pomůže k nejvyšším metám. Sezona, co jsme s Horynou hráli, byla po individuální stránce výborná. Jen jsme bohužel skončili třetí. Převládalo spíš zklamání, Sparta měla vždycky nejvyšší cíle. Dlouhé roky jsme se chtěli dostat nahoru a pokaždé vypadli v semifinále.“
Třikrát včetně federální ligy jste ale došli až k titulu.
„Ty sezony byly krásný. V týmu jsme si sedli, chemie fungovala parádně, a proto jsme měli výsledky. Finále mohlo být víckrát, jenže tu byl ještě Vsetín. Chytili jsme je třikrát, jednou prohráli v semifinále, jednou ve finále. Strašně vyrovnané série, v klíčových momentech nás přetlačili. Měli výborný tým a o něco lepšího gólmana. Až potom přišel Petr Bříza. Kdyby Sparta nešetřila a vrátil se dřív, myslím, že máme o dva tituly víc.“
Šest let jste nosil kapitánské céčko. Co pro vás znamenalo?
„To už jsem byl v ‚rozumnějším‘ věku, když jsem se vrátil z Německa. Moc jsem si toho vážil, i když nerad se někde vystavuju, nemám rád focení, rozhovory taky nemusím. Rád se držím stranou.“
To asi dost lidí překvapí, nemyslíte?
„Je to zajímavý, ale cítím to tak. Kdo mě nezná, řekne, že se tvářím nepřístupně, přitom když se poznáme blíž, zjistí, že jsem úplně jiný. Mám to v sobě, možná i proto, že jsem vyrostl za komunismu. Nikde nevyčnívat, být šedivý. Je to asi i povahou. Jako kapitán jsem byl prostředník mezi trenéry a hráči, aby to fungovalo a byly úspěchy. Za celou kariéru ve Spartě jsem se nikdy neumístil hůř, než čtvrtý. V play off jsme došli pokaždé aspoň do semifinále, což se moc hráčům nepovede a strašně si toho cením. I když jsme základní část někdy neměli tak dobrou, pokaždé jsme se dali dohromady. Najednou jsme byli úplně jiný tým, v play off jsme šli vždycky nahoru.“
Vnímal jste publikum? Jak jste reagoval, když na vás na stadionech pořvávali?
„Nesl jsem to těžce. Proto ty moje reakce. Nechtěl jsem si nechat nic líbit, což mi vydrželo dodnes. Všechno si beru hned osobně. Když křičeli: ‚Cikáne!‘ a
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
