Pavel Bárta
Premium
23. ledna 2022 • 12:18

Pouzar slaví 70: O Gretzkym jsem věděl prd. Popsal i slavný proslov v NHL

Autor: Pavel Bárta
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Dvě zlata z mistrovství světa, třetí uteklo o fous, stejně jako na olympiádě. Později se Jaroslav Pouzar s Edmontonem během čtyř sezon v NHL pokaždé probojoval do finále Stanley Cupu a třikrát zvedl slavnou trofej. Válel taky v lajně s Waynem Gretzkym a Jarim Kurrim, celek Oilers ze sezony 1984/85 vyhlásili ke století ligy nejlepším týmem historie. „K hokeji jsem se dostal omylem,“ říkává legendární Jihočech a čerstvý sedmdesátník. Jako hráč však vyhrál téměř všechno, co mohl.



Kdoví, jakou kariéru by prožil, kdyby mohl odejít dřív než s věncem medailí kolem krku. Po jejím skončení Jaroslav Pouzar šéfoval extralize a budějovickému klubu. „Kapr“ byl vždycky bojovník. Jako hokejista dobýval nejvyšší mety a v padesáti dokázal porazit leukémii. „Štěstí člověk musí mít, ale hlavně musí mít vůli, silnou psychiku. Nevzdat to a jít proti tomu,“ říká jubilant v rozhovoru pro iSport Premium.

Šedesátku jste před deseti lety slavil exhibičním zápasem, dokonce jste se porval. Jak oslavíte sedmdesátiny?
„Tehdy jsme se domluvili s Válkem, že se popereme. Ale teď už nemůžu bruslit, jen rovně, takže hrát už nejde. Prodělal jsem těžkou nemoc, pět let poté jsem byl na oslavě v hale a tam vystřelili z kanónu. Od té doby mám zhoršenou rovnováhu. Já bych rád hrál, nic mě nebolí, nemám problémy s klouby jako bývalí spoluhráči. Ale jak jsem ztratil rovnováhu, hraju jen golf a chodím na procházku se psem. Ani na kole nejezdím, bojím se, že spadnu pod auto. Mám hodně času na zahradu, kde jsou angrešty, rybízy, víno, skleník.“

A co hokej?
„V Motoru už se neangažuju. Myslím, že ani nechtějí, abych se tam angažoval. V roce 2009 jsem založil klub HC Českobudějovičtí Lvi, kde máme 154 dětí, o ty se trochu starám. Původní myšlenka byla, že podpoříme sociálně slabší. Jenže tam máme možná dvě samoživitelky, jinak sociálně slabší rodiče svoje děti na sport nevodí. Máme problém sehnat finance pro osm týmů, na děti se shánějí těžko. Za hodinu ledu dáme 2 400 korun, na městském stadionu platí mládežníci Motoru 500. Město se k tomu staví úplně jinak, než když jsem to dělal já zadarmo. Dostali jsme tři miliony, odpustili nám platby za led. Dneska mají ledy za pár korun a dvacet milionů k tomu. Je to dobrej byznys.“

Hokejové centrum Pouzar, které jste vybudoval, muselo do insolvence. Funguje dál?
„Klub tam máme pořád, jen zimák už není můj. Vlastní ho nějaký pan Stehlík z Prahy. Když jsme halu postavili, zůstaly nějaké dluhy. Neměli jsme na ně, ani město nechtělo pomoct. Tak jsme to museli prodat.“

Jaroslav Pouzar

Narozen: 23. ledna 1952 v Čakovci
Kariéra: České Budějovice (1969-82), Edmonton (1982-85, 1986/87), Iserlohn (1985-87, 1987/88), Rosenheim (1988-90, 1991-92), Augsburg (1990-91)
Reprezentace: 189 zápasů/73 gólů, 2x ZOH (1976, 1980), 5x MS (1976-79, 1981-82), Canada Cup (1976)
NHL: 4 sezony, 186 zápasů, 82 bodů (34+48) / play off 29 zápasů, 10 bodů (6+4)
Mezinárodní úspěchy: 2x zlato z MS (1976-77), stříbro ze ZOH (1976), 3x stříbro z MS (197879, 1982), finále Canada Cup (1976), bronz z MS (1981), stříbro z ME U19 (1970), bronz z ME U19 (1971)
Klubové úspěchy: 3x vítěz Stanley Cupu (1984-85, 1987), vítěz německé ligy (1989)
Trenérská kariéra: Rosenheim (1991-92), České Budějovice (1992-93), asistent České Budějovice (1994-95, 1997-98)
Funkce: předseda APK (1992-95), místopředseda ČSLH, prezident České Budějovice (1992-98), sportovní manažer České Budějovice (2002-04), konzultant HC Bolzano (2011-12)
Ocenění: člen Síně slávy českého hokeje (2009)

Na Motor pořád chodíte?
„Když ještě minulý týden hráli s Libercem, díval jsem se ve vedlejší hale na syna, který nastoupil za juniory. Přišel jsem až na poslední třetinu.“

O sobě občas říkáte, že jste se k hokeji dostal vlastně omylem...
„V jedenácti letech jsem chtěl chodit do střeleckého kroužku při Domu pionýrů. Učili se tam střílet ze vzduchovky. Jenže na první schůzku nedorazil vedoucí. Cestou domů jsem potkal kamaráda, který šel na nábor hokejistů. Tak jsem šel s ním.“

V osmnácti jste pomohl Motoru do ligy, ve dvaceti vás vzali do reprezentace. To bylo v roce 1972, na Izvestijích jste se v prvním zápase uvedl gólem a na další nahrál. Ale na mistrovství světa jste nastoupil až o čtyři roky později. Byla to tehdy víceméně uzavřená společnost?
„Právě. Dneska se vystřídá šedesát, osmdesát hráčů. Za mých mladých let to bylo jinak, v nároďáku se to tak neměnilo. I když jsem hrál na všech možných turnajích, až v roce 1975 jsem jel na šampionát do Mnichova. A jako náhradník. Předem mi řekli, že hrát nebudu, ale mohl jsem s klukama zůstat. Až v následujícím roce jsem jel na olympiádu do Innsbrucku.“

Už tam jste sahali po zlatu, jenže tým zasáhla taky chřipka, že?
„Onemocnělo nás dost, hrál, kdo mohl. Těm, co se nakazili, dal doktor kodein. Sebrali nám kvůli tomu dva body za zápas Polskem. Měli jsme tím pádem problém, ale nakonec to málem vyhráli. Vedli jsme nad Rusákama 2:0 a 3:2 a nakonec prohráli 3:4. Mohli jsme vyhrát zlato. Já měl šanci na čtvrtý gól, ale nedal jsem. Potom přišly Katovice, kde jsme všechno vyhráli, a pak Canada Cup, vítězství nad Kanadou a pak finále. V roce 1976 jsme měli tři vrcholy.“

Po Vídni 1977 jste následující rok na šampionátu v Praze měli blízko ke zlatému hattricku. Chybělo taky málo, viďte?
„Blbě jsme prohráli s Rusy. Stačilo, aby to bylo o gól, prohráli jsme o dva. Martincovi tenkrát gól neuznali, brankový rozhodčí to nějak špatně pochopil, hlavní se ho ptal, a jak řvali lidi, viděl jen, jak zakýval, a neměl ponětí, jestli platí, nebo ne. To byla velká škoda.“

Dneska se hodně řeší peníze. Jak ocenili vás, když jste vyhrávali zlaté medaile?
„Za titul jsme dostali snad čtyřicet tisíc korun a přednostenku na auto. Tenkrát se na auta stály fronty. Taky nám dali vyznamenání, někteří dostali Řád práce, my ostatní taky něco, ale za to už peníze nebyly. Doma v obýváku vedle krbu mám takovou skříňku, kde jsou fotky, medaile.“

V NHL jsem sloužil šichty jako bojovník 

Z velkých turnajů máte dvě zlaté, čtyři stříbrné a bronz. V reprezentaci jste končil na mistrovství světa v roce 1982. Bylo vám teprve třicet. Už jste věděl, že půjdete do NHL?
„Cítil jsem od pana Bukače, že už mě tam ani nepotřebuje, že si staví svoje mužstvo z mladších hráčů. Na šampionátu ve Finsku za mnou přišli lidi z Edmontonu, jestli bych za ně nešel hrát. Řekl jsem, že jo, ale stejně jsem netušil, jestli to vyjde. Až v létě to provedli tak, že mě draftovali ve čtvrtém kole. Ale já původně myslel, že půjdu někam s Mírou Dvořákem.“

Jaroslav Pouzar, Wayne Gretzky a Jari Kurri se Stanley Cupem
Jaroslav Pouzar, Wayne Gretzky a Jari Kurri se Stanley Cupem

Zamířil později do Philadelphie, v roce 1987 jste proti sobě hráli finále Stanley Cupu. On za Flyers, vy za Edmonton. Série se protáhla na sedm zápasů...
„Jo, ale vyhrát jsem ho nenechal… “ (směje se)

Dvořák pocházel z Hluboké, za Budějovice jste hráli od mládeže, jezdili jste s reprezentací. Bylo to zvláštní, když jste pak na sebe narazili v takové bitvě?
„Bylo to zajímavé. Ovšem na ledě jsme se pořádně potkali možná jednou. Když jsme hráli u nich, druhý den jsem byl u Dvořáků na návštěvě a jeho manželka říká: ‚Jardo, ty jsi Míru málem zabil.‘

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0


Články odjinud


Články odjinud