V hokejové branži jde o známé jméno. Doma spíš v komerční sféře, zatímco v USA vystudoval nejvyšší trenérskou licenci a v elitní juniorské OHL dělal asistenta hlavního kouče. Najednou je Petr Jonák v úplně jiné roli, nově se stará o rozvoj mládeže českého hokeje na svazové půdě. S čím začne a jak produktu pomůže? „Je nutné znovu spojit hokejové hnutí, jen to nebude hned. Ale pokud to dokážeme, z větší části budeme mít vyhráno,“ tvrdí 48letý trenér a manažer, jenž stojí například za známým projektem Czech Knights.
Svaz rozhodl o nové podobě juniorské extraligy, počtem účastníků se mění i dorostenecká elita. Kluby si jedou svou práci, ale vy zodpovídáte za celkový rozvoj v zemi. Budete do klubů jezdit a říkat jim, co a jak?
„V téhle pozici jsem v podstatě týden i s cestou, spoustu věcí jsem si nejprve musel osahat a najít. Nedostal jsem totiž žádné materiály z předchozí doby. Víte, já býval v minulosti spíš kritikem zvenku, a když jsem přišel na svaz, upřímně říkám, že mi vyrazilo dech, kolik dobré práce se tu udělalo.“
V jakém smyslu?
„Je to práce, kterou lidi z venku, zrovna jako já, nevidí, protože se k ní nedostanou. Nastavené je to dobře a tak, že všichni chceme pomoci českému hokeji. Kontakt s kluby bude rozhodně úzký, chystám se s nimi komunikovat, s Pavlem Geffertem plánujeme setkání s akademickými trenéry. Jedno už proběhlo ve Vrchlabí, další bude v Síni slávy. Svaz je servisní organizace a jsme připraveni klubům vycházet vstříc.“
Žádné diktování? Sám jistě máte své know-how, kterému věříte a propagujete ho řadu let. Využijete ho v nové roli?
„Nechci nikomu nic diktovat.“
Dobře, tak ne diktovat, ale třeba navádět? Ukazovat směr, kudy jít ve výchově?
„Nejsem ten typ, který by někomu diktoval. Bude se zavádět plošné testování v klubech, protože nám všem jde o to, aby český hokej byl lepší. Toho nedosáhneme diktováním podmínek. Své práci věřím, něčím jsem prošel, nějaké kluby jsem založil tady v Čechách, další jsem založil v zahraničí, ve Státech jsem žil šest let, vystudoval jsem tam nejvyšší trenérskou licenci A. A nemyslím si, že nám tam někdo něco nakazoval a diktoval. Jde o to, že lidi musí mít hokej rádi, musí ho chtít upřímně zlepšit.“
Takže chcete spíš lidem otvírat hlavy?
„Spíš tak. Nebudu ale nikoho nutit do věcí, které jsem viděl venku nebo je považuji z vlastní praxe za prospěšné. Trénuju a v oboru jsem přes 25 let. Jsem všem k ruce. Ale znovu, diktování nevěřím, zvlášť v dnešní době. Ta je jiná, nežijeme v komunismu, kde vládly příkazy a zákazy. Řeknu vám, že při srovnání amerického a českého trenéra mi vychází, že náš trenér je mnohem kvalitnější. A má k práci o hodně lepší podmínky, než mají oni.“
Výkonnostní rozdíl tedy činí hráčská kvantita?
„Mají velkou základnu. Jak říká jeden můj kolega z Ameriky, oni si mohou dovolit udělat spoustu chyb. Protože mají přes 300 tisíc registrovaných hráčů, my přes dvacet tisíc. Tady každý omyl zabolí víc.“
Ale až se rozjedete do klubů, pokud se rozjedete, bude mít nutkání jim něco svého, čemu věříte, předložit, nebo ne?
„Do klubů budou především jezdit reprezentační trenéři, kteří na svazu pracují na plný úvazek. S hráči budou pracovat během sezony a s trenéry hodně mluvit. Je to hodně o komunikaci, o diskuzi.“
Hokej neustále řeší nastavení soutěží, ale není důležitější zajistit, aby hráči a trenéři byli správně nadšení a pohlcení prací? Spousta dnešních mladých hráčů pořádně neví, proč hokej hraje, proč sportuje. Chce se to po něm…
„Přesně tohle je obrovský úkol nás všech. Potřebujeme do našich mladých hráčů dostat nadšení, odhodlání a obyčejnou radost ze sportu. Profesionálních hokejistů vychováme desítky, ale nejde jenom o ně. Spousta kluků může v hokeji dál fungovat a žít. Ať už jako trenéři nebo rozhodčí a podobně. Tohle je velmi důležitý moment. Hokejová tradice je v naší zemi obrovská, i s tím malým počtem hráčů, co tu máme, pořád dokazujeme velké věci. Jasně, někdy je to trochu horší, ale stále jsme schopni konkurovat velkým hokejovým národům, jako jsou USA nebo Kanada. Neděláme to tu dlouhodobě špatně.“
To nikdo netvrdí. Ale ani spokojenost nemůže panovat. Co českému hokeji podle vás zůstalo vlastní a na čem pořád ještě jde stavět?
„Na kreativitě. Tu v sobě máme dlouhodobě, neustále. Což u ostatních zemí nevidíte, v tom jsou strozí. Umění přizpůsobit se situaci a najít v ní východisko, to nás stále zdobí. Ale jak jste zmínil, chybí nám často nadšení a odhodlání jít si pořádně za svým.“
Nějakou dobu se tu na český hokej roubovaly švédské myšlenky, možná finské nebo kanadské. Co si vzít, vyzobnout ze světa, aby z toho byl užitek?
„Musíme jít českou cestou, ale není špatně se dívat i ven.“
Co přesně je česká cesta?
„Kreativita a nutnost dát českému hokeji zpět dřívější punc. Kolikrát si ho kazíme zevnitř.“
Půjdou někdy rozpolcené vztahy vyladit?
„Tohle bude dlouhá cesta. Je nutné znovu spojit hokejové hnutí, jen to nebude hned. Ale pokud to dokážeme, z větší části budeme mít vyhráno. Musíme být k sobě navzájem upřímní a říkat si věci tak jak jsou. To bude pro nás všechny dobrý začátek. Vím, zní to možná trochu jako od Mirka Dušína, jenže v životě to jinak nefunguje.“
