Legendární hokejista Peter Šťastný tvrdě účtuje s komunisty i dlouho po ohromné kariéře, kterou mohl rozvíjet jen díky emigraci do Kanady „Čím víc jsem dospíval, tím víc jsem byl přesvědčen, že komunismus je obludný režim. Byl jsem hodnotově pevný a tvrdohlavý, měl jsem otevřenou mysl. Takže jsem došel k závěru, že je to zločinecký režim, který nemá ani hlavu, ani patu. A že se mu nevzdám.“ Pusťte se do jeho životního příběhu v rámci projektu Tipsport pro legendy.
Narodil jsem se v početné rodině v Bratislavě. Bydleli jsme na kraji města, dnes je to centrum. Mezi domy byly houpačky, kolotoče, prolézačky, dost místa na fotbal, na volejbal. Vždy, když přišly první mrazy, rozdělili jsme se do skupin, prohledávali staveniště, vraceli se s deskami a z nich jsme vyráběli mantinely. Měli jsme štěstí, protože tehdy zimy bývaly delší a tužší.
Rodiče mě odmalička učili, že to nejdůležitější, co člověk má, je svoboda. Dodnes si pamatuju na emoce, které jsme zažívali, když nám Sověti po invazi svobodu vzali. Obrovská křivda a pocit nespravedlnosti tehdy vytáhly z lidí to nejlepší. Ale i nejhorší, protože mnozí brzy poté využili příležitost. Vycítili, že je šance udělat kariéru, a začali nahrávat Kremlu a všelijakým Biľakům, Jakešům a Husákům. Společnost to tehdy rozdělilo.
Pamatuju si to dobře, přestože jsem byl kluk. 21. srpna jsem byl v Pružině, v obci, odkud rodiče pocházeli. Od otce jsem dostal za ucho, protože jsem jako malý hrdina doufal, že moji starší bratři jsou v Bratislavě, kde se střílelo, a demonstrují. Ale otec, zkušený člověk, věděl, že postavit se přesile sovětských vojáků by znamenalo masové škody na životech a obrovské tragédie.
Nechuť nosit montérky
Původně jsem se k hokeji dostal náhodou. Hrál jsem ho jen pro radost, z lásky, úžasně mě bavil. Hrál jsem ho od rána do večera, ale nemyslel jsem, že by pro mě mohl být ještě něčím víc. Pak někdo říkal, že zítra dělají výběr do Slovanu.
Dodnes si ten moment pamatuju, jako by mě blesk trefil. Ale tehdy jsem ani nevěděl, kde je zimní stadion. Šel jsem tam s kamarádem. Původně nevybrali ani jednoho z nás, pak řekli, že kdo chce, může přijít znovu. Bylo nás tam asi sto dvacet a hlavní trenér mi dal kartičku, na které bylo napsáno Slovan B.
Nevzali mě na strojnickou průmyslovku, neměl jsem patřičnou tlačenku, tak jsem skončil na pětiletém studiu s maturitou. Ukázalo se to jako skvělá volba, protože jsem díky tomu měl čas na hokej. Ve druháku už jsem hrál za muže. To mě motivovalo, protože představa, že budu nosit montérky, se mně moc nelíbila. Chtěl jsem vysoko, měl jsem jiné představy než být vyučený zámečník - soustružník.
Musím říct, že učení mi do života moc nedalo. Byla to zkušenost, ale věděl jsem, že tu práci nechci dělat a že se musím hodně snažit, abych se prosadil v jiných oblastech života.
Neuměl jsem bruslit
Když jsem začínal s hokejem, neuměl jsem bruslit. Puk jsem při hře nikomu nepůjčil, ale chodil jsem po kotnících a obdivoval ty, kteří bruslili krásně. Moje brusle, to bylo, jako kdyby se připevnily nože na obyčejné tenisky, vůbec nebyly pevné. Byly to legrační začátky. Měl jsem ale jasno v tom, že nechci být brankář nebo obránce. Chtěl jsem dávat góly.
Pak přišlo léto a já se úžasně zlepšil. Za tři měsíce se na mladém člověku dá hodně změnit. Narostlo mi svalstvo, dostal jsem se do kondice, dvakrát denně jsem cvičil. Srovnal jsem krok s mužstvem. Když jsme druhý rok vyhráli titul, vytáhli mě hrát ligu. To se mi splnily všechny sny. Hrát nejvyšší elitní soutěž v Československu bylo něco, o čem bylo drzé i snít. A já dostal pozvání hrát zápas. Vím, že byl proti Spartě, ale vůbec netuším, jak probíhal.
Zpočátku jsem si zvykal těžce. Obrovské tempo ostatních hráčů mě ničilo. Muži byli obrovští, pevní, v kondici. Já jsem zaostával absolutně
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
