Byl pátek 5. ledna 1990 a Košice hrály se Zlínem. Ligový zápas vysílala televize, v rozhlase běžel pořad S Mikrofonem za hokejem. Reportér v živém vstupu oznámil, že se vážně zranil Petr Pavlas. „Omlouvám se, nikoli Pavlas, ale Luděk Čajka,“ opravil se záhy. Obránce hostů zůstal po nárazu do hrazení bezvládně ležet za brankou. V kritickém stavu ho převezli do nemocnice, po čtyřiceti dnech zemřel. Bylo mu 26 let, stejné číslo nosil na dresu. V pátek by se dožil šedesáti.
Šlo o souboj, jakých jsou v zápase desítky. Luděk Čajka se snažil v závěru utkání dohnat kotouč před dotírajícím Antonem Bartánusem. Jenže najednou zavrávoral a vletěl hlavou do mantinelu. Asi upadl kvůli rýze v ledu nebo nerovnosti, ke kontaktu s košickým útočníkem téměř nedošlo. Lékaři obou týmů začali okamžitě s resuscitací, další tři přispěchali na pomoc z hlediště. Vyděšený Bartánus seděl na košické střídačce s dlaní před obličejem, oni i ostatní měli v očích slzy.
„Byl jsem na ledě. Luděk dojížděl puk, kvůli horší kvalitě ledu, ale taky únavě spadl. Zprvu jsme mysleli, že to nebude tak vážné, až po vyšetření v nemocnici se ukázalo, že situace je kritická. Cesta autobusem zpátky se ani nedá popsat,“ vzpomínal spoluhráč a nejlepší kamarád Rostislav Vlach.
Diagnóza byla krutá. Prasklý první krční obratel, roztříštěný druhý, poškozená mícha a ochrnutí všech končetin. V košické nemocnici se Čajka ještě v noci podrobil dvouapůlhodinové operaci. Z bezvědomí se už neprobral, zemřel 14. února. Takovou tragédii domácí hokej nepoznal. Nejvyšší soutěž odložila příští kolo, svaz začal z popudu hráčů přezkoumávat pojistky.
„Stejně nás to poznamenalo i ve spoustě dalších zápasů. Nehráli jsme s takovým zájmem, hlavy jsme měli jinde. Luděk musel zůstat v košické nemocnici, zprávy byly nejasné. Čekal jsem každým dnem, jestli se něco zlepší. Pořád jsme doufali, že se něco stane, sháněly se alternativní léčby. Ale zároveň jsme věděli, že to může skončit špatně. Bohužel to tak dopadlo,“ líčil Vlach.
Do Zlína si rodáka z Českého Těšína stáhli ve dvaceti letech z Havířova. Během vojny v Jihlavě , kde prožil svou nejlepší sezonu, proniknul Čajka do reprezentace, v roce 1987 pomohl k bronzu na mistrovství světa ve Vídni, zahrál si na Canada Cupu. Za Československo sehrál 58 zápasů, dal tři góly.
Pohodový kluk, věčný optimista, s nímž byla legrace. Tak si Čajku pamatují. Hodně vysoký, samá ruka, samá noha. Ale i díky postavě měl dost velkou šanci hrát NHL. Draftovali ho New York Rangers, v roce 1990 mohl odejít. Nebýt osudového neštěstí.
„Hodně se zkoumalo, jestli to nezavinil ten hráč, co ho dojížděl. Stalo se to jedním z popudů, že změnili pravidlo o zakázaném uvolňování. My jsme hned nevěděli, že to bude mít tak tragický konec. Zápas se dohrál, po něm jsme čekali, co bude. Cestou zpátky vládla vyděšená nálada. Sezona doběhla tak nějak v tomhle duchu, na týmu to leželo,“ vracel se další spoluhráč Antonín Stavjaňa.
Mezinárodní federace IIHF změnila posuzování zakázaného uvolnění. Do té doby se musel kotouče dotknout bránící hráč. Hráči často sváděli sprinterské souboje o puk. Po tragédii se začala hra automaticky přerušovat, jakmile puk přejel všechny čáry. Nová podoba pravidla však poškozovala útočnou hru s dlouhou přihrávkou na najíždějícího útočníka. V současné době rozhodčí vyhodnocují, zda bude u puku dříve útočící, či bránící hráč.
V den Čajkova pohřbu se před stadionem ve Zlíně sešly tisícové davy. Pojmenovali po něm zimní stadion, u stropu visí dres s jeho číslem 26. Před pěti lety byl Luděk Čajka uveden in memoriam do Síně slávy českého hokeje.
|
Narozen: 3. listopadu 1963 v Českém Těšíně |
|
Zemřel: 14. února 1990 |
|
Kariéra: Havířov (1981-83), Gottwaldov/Zlín (1983-85, 1987-90), Jihlava (1985-87) |
|
Reprezentace: 58 zápasů/3 góly, MS 1987 (bronz), Canada Cup 1987 |
|
Draft NHL: 6. volba New York Rangers 1987 (115. celkem) |
|
Ocenění: Síň slávy českého hokeje (2017) |
